Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Starofash - Ghouleh

StarofashGhouleh

Victimer22.5.2014
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Docela obyčejná elektronická deska se skrytým tajemstvím norských lesů uvnitř.

Heidi S. Tveitan se rozhodla pro pátý platný pokus na už zaběhlé adrese STAROFASH, rozhrnula závěsy, vypila šálek ranní kávy a uznala za vhodné, že není nutné mít nablízku manžela za každou cenu. Stačí si vyjít se psem do podmanivě působící norské přírody okolí Telemarku, vše si vyfotit jak do svých přenosných udělátek, tak do vlastní hlavy a pracovat s vizuálním dojmem pomocí stroze elektronické hudby. Proměnlivé počasí a střídající se roční období nahráli očekávání, aby album bohatlo na své barevnosti a dalo nahlédnout do specificky aranžované nahrávky. Čekat opak by bylo pošetilé, ovšem výsledek nic světoborného nepřináší.

 

Nové album STAROFASH není vypiplanou příručkou s podrobným návodem, jak má znít moderní elektronická deska, jako spíš hudební omalovánkou zachycených obrázků s trochou vnitřních tužeb. Nejde se ani na moc pod povrch, není to na pořadu dne, prostě se kreslí, něco s větším zaujetím, něco jen tak pro pobavení. Hudebně se nacházíme v prostředí prosté elektroniky s udusaně primitivními rytmy, kterým dělá protipól neoklasická vzletnost nad patosem kýčovitě znějící temnomantiky, snovým prostředím ambientu a pár podivnostmi. "Ghouleh" umí příjemně zahřát, umí i příjemně zchladit, ale spíš jako led, kterým si hladíte zpocenou tvář, než abyste dleli v mrazáku omotaní spoustou dek. Vše je lehké jako pírko a jako pírko vše také útočí na naše smysly. Jen je pošimrá a letí zase pryč. Víc není dobré chtít, protože to zkrátka nepřijde.

 

http://24.media.tumblr.com/f8ef8dc9a8489d0e14dd72b71e9993ef/tumblr_n4yrmwiP2M1s42905o2_1280.jpg

 

Dalo by se říci, že jde o střet neoklasické smetánky rodu šlechtického a modré krve na počkání s obyčejností života, kdy je hezký hned první pohled po probuzení. A pokud tento první pohled směřuje ještě do lesy omotané tmy, člověk prostě touží podívat se blíž. Ať už si potom tento zážitek přehraje v klidu domova jakkoli a po svém. Minimalismus střídajících se ročních období působí chvíli kouzelně, na chvilku se ztratí kdesi v nánosu šedé nijakosti, aby se zase vrátil s obstojnějším motivem. Ale netřeba to dramatizovat. Momenty na počkání jsou jistě zajímavější, než kdyby se v nich album topilo (to by mu neslušelo), nebo kdyby žádné nepřicházely (koš, vysypat koš).

 

Tohle je obyčejná procházka v dešti, toulání se horskou přírodou a když konečně vysvitne slunce, je dobré se na to jít také podívat. Cítím přirozenou radost, cítím Heidin volný krok, který hlásá pohodu a jistý druh bezstarostnosti, který se ve finále bohužel promítá do přínosu alba samotného. "Ghouleh" jako celek pobaví, polechtá, ale nezasáhne. A nejsem přesvědčen o tom, zda by při svých dispozicích vůbec nějak mohl. Je typickým příkladem nahrávky, která se po celou svou hrací dobu pohybuje na hraně. Ale i nuda může být někdy bezva... ba co víc, důležité je to, že se na Heidině tváři třpytí úsměv a o ten jde především.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 22.5.14 9:10odpovědět

Tohle ocenit neumím, podobně jako když se do díla pustila manželka Trenta Reznora. Rád se vracím k projektu Hardingrock a je škoda, že namísto jeho pokračování se tvoří ... něco takového.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky