Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Status Praesents - El CripleBro

Status PraesentsEl CripleBro

Jirka D.17.8.2013
Zdroj: CD-R v pošetce, promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Tak trochu Status Praesents tradice, tak trochu úkrok stranou, přesto deska sympatická, ale zvukově zdevastovaná. Urgh.

Pokud bych měl u sebe nějakou hůl, na základě prvních dojmů z nové desky Status Praesents bych ji stoprocentně zlomil. Aby bylo jasno hned od začátku – SP poslouchám od nějakých patnácti, jejich tvorbu znám celkem slušně a nové album jsem se těšil ... no vlastně několik let. El CripleBro dělí od předchozího Machochistaanu dlouhá doba, ale to není výtka, mám rád kapely, co na sebe nechvátají.

 

Začnu zostra, nedá mi to. Zvuk nahrávky je průser velkého kalibru, ve snaze o hlasitý a přebuzený sound to někdo přehnal a signál regulérně roztrhal. Vymalováno je hned v první skladbě a do konce alba se nezlepší vůbec nic. Nahrávku jsem poslouchal na repro-parodiích u počítače i na celkem slušném aparátu a slyšet je to všude. Díky, ale tudy cesta určitě nevede. Zklamání druhé – provedení edice. Pošetka s vypáleným CDčkem je po předchozích parádách nepříjemný náraz do zdi, jakkoliv je mi jasné, že pokud má kapela ještě hromadu desek předchozích, motivace o slušnou edici té nové je minimální. Je to smutný obraz dnešní doby, kdy si z téměř sedmnácti set fanoušků na facebooku koupí desku ... no vlastně kolik? Celkem by mě to zajímalo.

 

Status Praesents

 

Muzika. Rukopis SP se do konečné podoby vyprofiloval na předchozích dvou deskách, přičemž Crematory Country (2007) považuju za to nejlepší, pod čím se kapela podepsala. Nutno dodat, že jde o rukopis poznatelný a sympatický, kopance z hardcoru, že je to moc metal, a z metalu, že je to moc hardcore, mě nechávají naprosto v klidu. Nejdřív jsem chtěl psát cosi o tom, že album nabízí SP standard, ale není tomu tak. Alespoň ne zcela. Rytmicky šlapavé skladby v duchu předchozí tvorby jsou samozřejmě základem a na albu jich je značný podíl (úvodní trojice, „Roll the dice“, „Openator“, či bonusové přílepky), ale vedle nich se objevují i poměrně zajímavé experimenty, z nichž ten nejlepší je jednoznačně skladba „Shitty country“, s výbornou atmosférou, pro SP dost netypickou. Obdobně funguje i „Black nigga bear“, jakkoliv zvuk použitého violoncella – ostatně se objevuje i v „Shitty country“ – je naprostá tragédie (limitace a komprese akustických nástrojů je prostě hodně slyšet). Vedle toho mě zcela v klidu nechává mandolínová povinnost „Ytvil“ nebo nenápaditá „Wanderman & brokenback“.

 

Celkově mám ale z desky poměrně dobrý pocit, a to i přes počáteční rozčarování. Vedle pro SP typických skladeb a několika neslaných nemastných míst album nabízí i řadu výborných momentů, z nichž jednoznačně vyzdvihuju Tomášovu kytarovou nápaditost (například úvodní party již zmíněné „Shitty country“ nebo následující „Rocky road to brnochuan“), rytmickou podporu zpoza bicí soupravy a především všude přítomnou energii a nadhled. V celkovém hodnocení se samozřejmě odráží i chudobnost edice a zvukový diletantismus neznámého mistra.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky