Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud bych měl u sebe nějakou hůl, na základě prvních dojmů z nové desky Status Praesents bych ji stoprocentně zlomil. Aby bylo jasno hned od začátku – SP poslouchám od nějakých patnácti, jejich tvorbu znám celkem slušně a nové album jsem se těšil ... no vlastně několik let. El CripleBro dělí od předchozího Machochistaanu dlouhá doba, ale to není výtka, mám rád kapely, co na sebe nechvátají.

Začnu zostra, nedá mi to. Zvuk nahrávky je průser velkého kalibru, ve snaze o hlasitý a přebuzený sound to někdo přehnal a signál regulérně roztrhal. Vymalováno je hned v první skladbě a do konce alba se nezlepší vůbec nic. Nahrávku jsem poslouchal na repro-parodiích u počítače i na celkem slušném aparátu a slyšet je to všude. Díky, ale tudy cesta určitě nevede. Zklamání druhé – provedení edice. Pošetka s vypáleným CDčkem je po předchozích parádách nepříjemný náraz do zdi, jakkoliv je mi jasné, že pokud má kapela ještě hromadu desek předchozích, motivace o slušnou edici té nové je minimální. Je to smutný obraz dnešní doby, kdy si z téměř sedmnácti set fanoušků na facebooku koupí desku ... no vlastně kolik? Celkem by mě to zajímalo.

Muzika. Rukopis SP se do konečné podoby vyprofiloval na předchozích dvou deskách, přičemž Crematory Country (2007) považuju za to nejlepší, pod čím se kapela podepsala. Nutno dodat, že jde o rukopis poznatelný a sympatický, kopance z hardcoru, že je to moc metal, a z metalu, že je to moc hardcore, mě nechávají naprosto v klidu. Nejdřív jsem chtěl psát cosi o tom, že album nabízí SP standard, ale není tomu tak. Alespoň ne zcela. Rytmicky šlapavé skladby v duchu předchozí tvorby jsou samozřejmě základem a na albu jich je značný podíl (úvodní trojice, „Roll the dice“, „Openator“, či bonusové přílepky), ale vedle nich se objevují i poměrně zajímavé experimenty, z nichž ten nejlepší je jednoznačně skladba „Shitty country“, s výbornou atmosférou, pro SP dost netypickou. Obdobně funguje i „Black nigga bear“, jakkoliv zvuk použitého violoncella – ostatně se objevuje i v „Shitty country“ – je naprostá tragédie (limitace a komprese akustických nástrojů je prostě hodně slyšet). Vedle toho mě zcela v klidu nechává mandolínová povinnost „Ytvil“ nebo nenápaditá „Wanderman & brokenback“.

Celkově mám ale z desky poměrně dobrý pocit, a to i přes počáteční rozčarování. Vedle pro SP typických skladeb a několika neslaných nemastných míst album nabízí i řadu výborných momentů, z nichž jednoznačně vyzdvihuju Tomášovu kytarovou nápaditost (například úvodní party již zmíněné „Shitty country“ nebo následující „Rocky road to brnochuan“), rytmickou podporu zpoza bicí soupravy a především všude přítomnou energii a nadhled. V celkovém hodnocení se samozřejmě odráží i chudobnost edice a zvukový diletantismus neznámého mistra.