Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Steven Wilson - 4 1/2

Steven Wilson4 1/2

Sarapis22.2.2016
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips / PC + Koss Porta Pro
VERDIKT: Přebytky, odpadky, veteš. Račte se zahrabat, stojí to za to.

Poslední album britského fenoménu nijak nevybočilo ze zaběhnutého koloritu. Stejně jako předchozí řadovky Stevena Wilsona rozvířilo vody progresivního rocku tak, jak to má příznivec komplexní hudby nejradši. “Hand.Cannot.Erase” se prostě povedlo a my si můžeme jen mnout ruce, že jsme přímými svědky mimořádné série nahrávek, které se bude postupem času přikládat čím dál větší význam. Chtíc důkaz, že je Wilson člověk, přirozeně omylný a chybný, kacířsky a s nadsázkou si někdy přeji, aby už vypustil něco slabšího. Aby se pak mohl zase lidsky nadechnout a stvořit další krásné album. Možná že právě "4 ½" by mohlo jeho studnici invence aspoň symbolicky dopřát trochu odpočinku. Jenže…

 

"4 ½" je sbírka odpadků a jak výstižně a zároveň poeticky podotkl kolega Victimer - Wilsonovy odpadky voní. Ostatně vím to už od dob jeho domovské kapely Porcupine Tree, která momentálně vyspává svůj poslední Incident. Sice nemám všechny neřadové edice Porcupine Tree v malíku, ale kompilačku “Recordings” (2001) složenou převážně z nepoužitých skladeb mám projetou skrz na skrz a jestli po mě chcete příklad, jak má vypadat “béčková” položka v diskografii kohokoliv, “Recordings” jej ztělesňují dokonale. “4 ½” je na tom velmi podobně.

 

Téměř čtyřicetiminutová výběrovka přebytků působí uvolněně, ale nikoli povrchně. Wilson i zde prokazuje vzácný talent ladně přecházet z bezstarostných a pohodových nálad do zadumaných poloh, čehož je nejzářivějším důkazem hned první “My Book of Regrets”. Tato skladba se na “Hand.Cannot.Erase” nedostala z čistě kapacitních důvodů, a tak ani není překvapením, že jde o moc hezkou práci a osobně ji považuji za vrchol této kolekce. Zajímavostí je, že až na některé dotáčky a zpěv se jedná o živou nahrávku z koncertu. Koneckonců proč ne, když máte v týmu taková muzikantská esa jako Craig Blundell nebo Nick Beggs (a samozřejmě další a další). Jak vidno, Wilson kromě své náklonnosti k dynamice zvuku kráčí vstříc i autenticitě nahrávek a ještě ke všemu mu to zjednodušuje práci.

 

Po úvodní dlouhé skladbě následuje série kratších témat. “Year of the Plague” pochází z období "The Raven that Refused to Sing", ale nedivil bych se, kdyby její kořeny sahaly ještě hlouběji. Křehká instrumentálka vystavuje na odiv podobné přednosti jako “Belle de Jour” z “Grace for Drowning” a vlastně vyvolává stejný dojem, že stačí horce dýchnout a skladba se rozplyne jako neučesaná víla. S následující “Happiness III” čelíme kontrastu křehké intimity s pop rockovou extroverzí. A také se poprvé a naposledy setkáváme s bubenictvím Marca Minnemana. Ač byla skladba složena pro “Deadwing” (2005), kam se nevešla, její studiová podoba byla zrealizována až během nahrávacího procesu k loňskému albu. Aby těch paradoxů nebylo málo, mám pocit, že by “Happiness III” mohla klidně vyjít už na “Stupid Dream” (1999). Její lehkost a svižný krok je k předchozí skladbě kontrastem příjemným, nikoli nevhodným. Vlastně nezbývá než si zvyknout, protože s další skladbou se opět vracíme do zadumaných koutů beze slov.

 

"Poslední dobou už věřím tomu, že lidé pochopili, že má sólová tvorba není jen nějakým vedlejším projektem, ale že se s ní musí počítat. Jakmile se toto ujasnilo, cítil jsem se mnohem uvolněněji a nyní jsem ochotnější vracet se ke skladbám, které jsem napsal v minulosti a které vyšly v rámci tvorby Porcupine Tree. I když lidé stále velmi silně vnímají rozdíl v tom, co je Porcupine Tree a co moje sólová tvorba, pro mě osobně to nutně takový rozdíl být nemusí."

Zdroj: Steven Wilson

 

“Sunday Rain Sets in” je jako soundtrack z promarněné sobotní noci v zaplivaném jazzovém klubu, táhne se jako med a stejně dobře chutná. Na bicí tentokrát Chad Wackerman. U absence pěveckých linek zůstáváme i v případě předposlední "Vermillioncore", která sází spíše na techničtější pojetí než na hustotu ovzduší. Působí neklidně a roztěkaně a musím přiznat, že zpočátku jsem měl problém ji vstřebat. “4 ½” ale tuto divočejší fázi potřebuje, díky "Vermillioncore" je nahrávka zase o kus barvitější. I proto jsem tento instrumentální kus později úspěšně strávil. Finále představuje stará známá “Don’t Hate Me” (znovu) z produkce Porcupine Tree, ale jak již vyplývá z výše uvedené citace, dále již netřeba stavět bariéry. Hranice se zvolna rozpustily a tvůrčí dvojakost již není třeba. “Don’t Hate Me” zde nepůsobí nepatřičně, pouze její zpomalení mi příliš nevoní. “Kompenzací” budiž refrén v podání Ninet Tayeb (známe ji z “Hand.Cannot.Erase”) a nové škopky Craiga Blundella. Nahráváno také převážně živě.


Pokud název “4 ½” vyjadřuje polohu i roli tohoto minialba v diskografii Stevena Wilsona, opět nám britský progresivec dodal víc kvality než “bylo třeba”. Tohle totiž oproti plnotučným studiovkám není polovičatá práce ani náhodou. Zohledním-li formát i strop Wilsonových možností, vychází mi to na krásných třičtvrtě a kousek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 22.2.16 9:29

Moc pěkný, taky si užívám...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Zdeněk M. / 10.6.16 0:43odpovědět

Dokonalá fantazie.

Garmfrost / 23.2.16 14:37odpovědět

Opět a stále paráda :)

Sollozzo / 22.2.16 12:23odpovědět

I kdyby na albu zůstatala pouze My Book of Regrets a zbytek byl jen šum, pořád bych to hodnotil jako skvělou nahrávku...jenže Wilson přidal další krásné skladby a tak to předem zařazuji do své top roku 2016.

Jirka D. / 22.2.16 9:29odpovědět

Moc pěkný, taky si užívám...

Victimer / 22.2.16 6:19odpovědět

I s těmahle odřezkama Wilson v klidu vládne. Free and smart music for all.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky