Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stone Cavalli - Kill Violence (EP)

Stone CavalliKill Violence (EP)

Jirka D.23.3.2018
Zdroj: CD 4-panelovém paperpacku // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Jsou dva a jen z poslechu byste to neřekli aneb Stone Cavalli jako post-punková zábava pro rozpohybování ztuhlého krku.

Stone Cavalli je něco jako kapela tvořená pouze dvěma členy, a to dokonce dvěma bratry. Pokud byste snad s ohledem na název tipovali, že se budou jmenovat Cavalli, byli byste vedle, protože se jmenují Tarricone. Simon a Benjamin Tarricone, ten první kytarista a zpěvák, ten druhý bubeník. A pokud byste snad tipovali, že s ohledem na jejich jméno to bude kapela italská, byli byste taky vedle, protože se všechno tváří jako spolek z francouzského Grenoblu,

i když po pravdě se v promo materiálech píše něco o Italian roots. Čert aby se v tom vyznal.

 

Jít zpátky do historie souboru je docela snadná práce, protože zatím jediná předchozí nahrávka je krátkometrážní počin Bandini (volně k poslechu na bandcampu) z března 2014 a to je prakticky vše. Letošní novinka je svým rozsahem na hranici mezi klasickou LP deskou a nahrávkou charakteru EP (31 minuta), a tak se raději přidržím oficiálního označení a dál to řešit nebudu.

 

Stone Cavalli band

 

Co tahle kapela hraje? S ohledem na dost vykostěnou sestavu je jasné, že to bude buď hodně vykostěná muzika, anebo technologicky nastavený podvod na posluchače. Výsledný sound je více méně kombinací obojího, protože onu okleštěnost dvojice dohání bohatým klávesovým / programovaným podkresem, ale současně ani tak nestačí naplnit představy o přirozeně a organicky fungující kapele. Jak by taky mohla?!

 

Žánrově jde trochu o zmatek, který začíná někde u jednoduchého rocku a punku, ale poměrně srdnatě se posouvá k post-punkovému zvuku (nejtypičtěji asi v titulní Kill Violence) a místy mi připomíná třeba dřívější počínání domácích Sunshine nebo možná ještě víc jejich následovníků Rara Avis. Končit můžeme u tanečně-elektronického post-rocku Maserati, který zaslechnete v šestiminutové Angelterre. Jsou to momenty, kdy není největším problémem aranžérská střídmost daná vyhublou sestavou (co taky v post-punku aranžérsky řešit?), ale spíš pocit, že většina toho, co člověk poslouchá, je tak trochu chiméra ... včetně třeba triggerovaných bicích, které podle promo řečí bratr Benjamin hits hard! Možná by někdo namítnul, že kdybych si to nepřečetl a nevěděl, psal bych něco jiného, jenže hoďte kamenem, kdo jste bez viny...

 

 

Na druhou stranu skladatelsky kapele nelze upřít jasně definovaný styl, který spočívá v přímočarých, rytmicky jasně načrtnutých skladbách, což rozhodně není nic objevného, ale k smůle všech experimentátorů je to to nejjednodušší, co lze vymyslet. Deska Kill Violence tak má slušný spád, nezastavuje se u blbostí a pro posluchače představuje jasně definovanou a především snadno zpracovatelnou potravu k poslechu, navíc podpořenou sporými texty přímo určenými k opakování. Stone Cavalli si život nekomplikují a budiž jim přičteno ke cti, že navzdory posluchačské přijatelnosti ani zdaleka nejsou vlezlí a laciní a dokonce občas (třeba v Electric Lies a nejen tam) umí přiostřit, vrátit kytaru zpátky do bedny a prostě si trochu zalumpačit.

 

Stone Cavalli je taková docela fajn klávesově-rocková kapela s ručením omezeným, která zná své možnosti a snaží se je vybičovat na maximum, což se logicky daří jen do jisté míry. Hranice jsou dány skromnou sestavou, historicky už mockrát vyluhovaným námětem a rovněž pocitem, že ta trocha zábavy bude bavit chvíli a po čase se rozpustí někde v mlze. V tak krutém světě dneska žijeme.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 21.2.18 8:27

Machine Head nesleduji a už je to dlouho, co jsem naposledy slyšel Burn My Eyes, ale na tom nezáleží. Chci se vyjádřit ke stopáži. Copak by Nuclear Blast mohl mít tak krásné 2LP edice a úžasné limitky a prodávat je za 25, potažmo 66,66 eur, kdyby mělo album třeba jen 40 minut? Dřív kapely osekávaly nahraný materiál, aby se to vešlo na vinyl, dneska se to natahuje na dva, i když na to kapely ty nápady ani nemají. Machine Head stejně jako jiní musí generovat minuty, aby se uživili a nemuseli někam do fabriky, takže jim nezbývá než ředit. Lidi to spolknou, ve vlaku přes Spotify stejně žádné umění nepotřebujou a sběratelé jsou rádi za každý gram asfaltu navíc:)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky