Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Striges - Verum Veterum

StrigesVerum Veterum

Garmfrost21.12.2020
Zdroj: mp3 / promo od distributora World Terror Committee
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Striges představuje své bestiální vize plné ničivého tempa, ale také podmanivých melodií. Slabinou může být lehce přepálená stopáž jednotlivých skladeb, která debutu ubírá na jinak výstavní kráse.

Spočítat projekty a vůbec nahrávky, kde se objevil nezmar Shatraug, není úplně jednoduché. V každé druhé významnější bandě z Finska se jeho talent minimálně objevil. Je děsivé, že ani po tolika deskách se jeho energie neunavila. A v podstatě ani nelze říct, že by se opotřeboval jeho talent, že by se začal opakovat a vykrádat. Ano, myslím, že se shodneme, že si kapely, ve kterých se mihl, nebo je jejich výhradním skladatelem, jsou v mnohém podobné a že není lehké se vyznat, co je co. Lze říct, že jeho hlavní kapely jako jsou třeba Horna, si drží stále vysoce nastavenou laťku a že jsou navzájem odlišné. Nyní se chci věnovat jeho projektu Striges, kterému konečně vychází dlouhohrající debut.

 

 

K nahrávání Verum Veterum si Shatraug pozval svého dlouholetého komplice, bubeníka LRH a za mikrofon postavil Australana, rovněž multiinstrumentalistu, Vaedise. S těmito démony vytvořil ultra rychlé, běsnící album, které prakticky nezvolní. Stylově se pánové nesnaží o žádný progres. Řekl bych, že se vracíme přímo do devadesátých let, kdy světu vládl odér černé smrti a spálených kostelů. Bestiální brutalita s relativně průzračným zvukem může být vztyčeným prostředníčkem lo-fi undergroundovým šílencům, kteří chtějí rovněž oživit nemrtvého ducha starých (ne)dobrých časů. Ozdobou Verum Veterum mimo jiné je i správně jedovatý scream Vaedise. Ten se sice nepouští do žádného dobrodružství, nebudeme-li zmiňovat pár pokusů o čistý zpěv. Tyto pokusy, jak zmiňuju, nedopadly vůbec špatně. Na živo to bude asi trošku horší, co si budeme vykládat, ale takto ve studiu prohnané mašinkami je všechno fajn.

 

Své místo v nekončící bouři ultra blastů mají i silné melodie. Samozřejmě je řeč o nehezkých melodiích, plných vzteku, nebudeme mazat čtenáři med kolem huby a lákat jej na slaďárny, když by pak dostal ránu přes vypjaté city. V tomto se tvorba Striges vůbec neliší od většiny Shatraugových smeček. Melodie, syrová atmosféra a svižné tempo k tanci a poslechu. Nejsilnější momenty najdeme v závěrečné surovosti An Ancient Mournful Soul, která se sice z výše řečeného nevyjímá, ale způsob riffování a melodického liskání ke mně zvláštním jazykem promlouvá a oslovuje mě plnou silou.

 

striges

 

Slabinou debutu je podle mě dost přepálená stopáž některých skladeb. Ani ne tak celé desky, ta je v pohodě, ale myslím si, že sedmi minutový kolovrátek není vždy nutný a po chvíli se nudím. Ostatně dlouhé kompozice Shatraug má rád a občas mu to holt ujede a takzvanou vatu se mu stříhat nechce. Desce takto občas dojde dech, což je velká škoda. Jinak je totiž Verum Veterum zabijácká bestie, která vás sešlehá, jak zákon káže. Kdo si libuje ve finském blacku a hlavně Shatraugově tvorbě, neměl by Striges a jejich Verum Veterum minout.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky