Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Strigoi - Abandon All Faith

StrigoiAbandon All Faith

Garmfrost21.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: I přes veškerý tlak halasného deathu, který vzpomíná na devadesátky a Gregův bublavý growl, je Abandon All Faith prototypem krásné estetiky. Pod rozběsněnou lávou bují cit pro melodii a kompoziční detail. Z každého rifu je znát Gregova kytarová esence. Do každého tónu je hluboce ponořený a svými vyhrávkami maluje epické obrazy výrazněji než leckterý školený zpěvák. Právě pro tohle jej od pradávna bezvýhradně obdivuju a uctívám.

Greg Mackintosh patří mezi moje největší kytarové oblíbence. Jeho kouzla už dávno neslouží jen domovským Paradise Lost, ale díky své vášni pro extrém před lety rozjel i bočák Vallenfyre, se kterým nahrál celkem tři dlouhohrající desky. Na nich se vracel ke starému deathu s vlivy doomu i crustu. Poslední Fear Those Who Fear Him mě však už moc nebavila. Zřejmě ani Grega ne, protože projekt uložil k ledu a založil nový. Strigoi je o poznání víc ponořený v temnotě a ještě větším masakru než Vallenfyre. Nicméně jinak se od sebe oba projekty příliš neliší. Oslovil nové i staré spoluhráče a sám se opět chopil vedle kytary i záhrobního growlu. Nutno dodat, že debut Abandon All Faith představuje největší sypačky a vztek, jakého je Greg schopný. Jen doufám, že se vyřádí do sytosti a nové album Paradise Lost nebude zase o něco více deathové, jak vývoj posledních desek napovídá.

 

strigoi

 

Abandon All Faith je znát Gregův typický rukopis Paradise Lost, což je logické vzhledem k třiceti letům kariéry v jejich řadách. Tento rukopis je zde ale zmutován, znásilněn a ničivou brutalitou sahající až ke grindovým břehům hnán přes hluboký smutek k divokému vzteku. Jeho kumpán, basák Chris Casket se svojí basou nasbíral zkušenosti v Extreme Noise Terror, Eastern Front nebo mainstreamově symfonickém projektu Daniho Filtha Devilment. Ostatně figuroval i v koncertní sestavě Vallenfyre. Právě ENT cítím v jeho nástroji nejvíce. Hrne to pod tlakem, basa pumpuje jako monstrum do podladěných kytar a parádních bicích mladého talenta, Waltteriho Väyrynena (Paradise Lost, Abhorrence, ex-Vallenfyre).

 

Měl jsem obavy, že v Strigoi Greg nenabídne nic, co bychom od něj už neslyšeli. Naštěstí se za roky s Vallenfyre v deathovém světe rozkoukal a stal se svébytným autorem se specifickým stylem psaní i growlování. Vše si do sebe krásně sedlo. Posmutnělé doomové vyhrávky můžou existovat spolu s blackem i punkem, respektive grindem a následně zaštítěné deathem švédské školy. Abandon All Faith je nejživější nahrávkou, s jakou Greg přišel za poslední roky. Vše šlape jak má, celek funguje stejně jako jednotlivé skladby. Ty lze brát samostatně i v rámci kolekce. Zvuk je přesně takový, jakému Mackintosh holduje poslední dekádu. Hlučný a chrastící.

 

I přes veškerý tlak halasného deathu, který vzpomíná na devadesátky a Gregův bublavý growl, je Abandon All Faith prototypem krásné estetiky. Pod rozběsněnou lávou bují cit pro melodii a kompoziční detail. Z každého rifu je znát Gregova kytarová esence. Do každého tónu je hluboce ponořený a svými vyhrávkami maluje epické obrazy výrazněji než leckterý školený zpěvák. Právě pro tohle jej od pradávna bezvýhradně obdivuju a uctívám.

 

 

Zlověstná atmosféra bolestného zuření ladí k nasypanému death/grindu, až je kupodivu, jak snadné to je. Death metal v rukou pana Mackintoshe je surealistickou malbou na téma vzdor, bolest, beznaděj a bezvýhradný vztek. Budoucnost ukáže, zda se Strigoi stanou stálicí na metalové scéně, nebo se bude pouze jednat o další z řady Gregových výpovědí bez následovníků. Kdyby se stalo byť jen tohle, bude pro mě Abandon All Faith znamenat minimálně vzrušující zážitek a ukázku toho, jak protikladné styly lze přirozenou cestou spojit do skvělého materiálu, který má schopnost samostatného života.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky