Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z nové desky Suburban Terrorist mám radost. Tahle kapela mě svojí svojí druhou řadovkou z roku 2012 přesvědčila o tom, že death metal není mrtev. Slovenská kvalita zůstává a přes kopce k nám sousedé hážou kvalitní kousky. Letošní fošna Inhuman Breed sebevědomě prohlubuje stoky městské zkázy a milovníky horských salaší nechává stát stranou.

Minulé album Cut-Throat From The World Of Obsession mě oslovilo svým brutálním střihem, ve kterém se dala hezky číst linie cesty, kterou si Suburban Terrorist (ST) zvolili. Krutá hra opotřebovaných not se nabídla těm, kteří rádi tvrdý metal, ale současně čitelnou a nepříliš komplikovanou osnovu. Kapela se jasně vymezila nejen hudbou, ale od druhého alba i grafickým ztvárněním obalů. Inhuman Breed nedrží prst na tepu módního hurikánu a otevřeně přiznává, odkud vítr vane. Pod obalem je sice podepsán někdo jiný než posledně, ale vizuálně je to hodně podobné. K tématu urbanistického doomu asi ještě neřekli vše. Nicméně mě tenhle styl nikdy neoslovil, proto v jejich případě raději víc poslouchám než se dívám.

Byl jsem jen málo překvapen, když na mě bez varování zaútočila brutalita amerického střihu. Po krátkém intru nacpaném dětským křikem, vlnobitím odpadků ve špinavém přístavu a temnou atmosférou, to jede jako ve válcovně. Tak nějak jsem to čekal, ST nikdy nebyli mazlíčci k pomilování a naopak si udělali slušné jméno v tom, co znamená být krutý. Tedy death metal bez příkras, melodických vsuvek a planých experimentů. Jejich jméno nelže, na svých perutích nese jednoduchou řežbu, která útočí masivním zvukem a těžkými riffy. Nic na tom, že jde o variace motivů již použitých, tak to bývá. Věřím, že fanoušky si i přesto najde. Neudiví tak, že mě u ST baví skromná pestrost příze, ze které je album spíchnuto.

Je to jako devastační válec řítící se ulicemi v nekontrolovaném tempu, který doprovází přiškrcený řev, a jako v tupé digitální hře se tu a tam zvedne víko kanálu a zachroptí lokální správce sítě. Jaké roupy ho žerou nevím, ale někdy nás překvapí skoro až prasečím rykem. V hypnotickém dunění těžkých rytmů se každá násilnost zdá možná, násilí a chaos vás obalí jako želé a v podstatě jste rádi, když deska dohraje. Přitom je to jen půlhodinka vaší pozornosti. Když se potom ohlédnete zpět, nevidíte žádné milníky, které by popsaly utrpení, kterým jste prošli. Album nezanechává zcela zapamatovatelný obsah, díky kterému by se dalo zpětně orientovat. Odráží prostou touhu zničit, převálcovat a zanechat jediný pocit - totální vyždímání. Jednoduché kytarové motivy jsou součástí hutného celku, který je kompaktní a svorně jako jeden muž drtí.

Inhuman Breed si nehraje na něco čím není. Prodává smrt tomu, kdo si ji vyžádá a těm, co rádi přímou a nepříliš komplikovanou zprávu o možné podobě odvrácené strany světa. A i když věřím, že se dá čas strávit i mnohem líp než poslechem podobných záležitostí, u ST tak nějak věřím, že to jde od srdce, a tak mi zepár infarktů přijde vhod.