Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Summoning - With Doom We Come

SummoningWith Doom We Come

Garmfrost29.1.2018
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: na všem a všude
VERDIKT: Summoning pro nás připravili desku, která se lehce vrací ke svým kořenům a zároveň rozvíjí motivy posledních let. With Doom We Come je deskou expresivní, poetickou, minimalistickou a bohatou zároveň. Kouzlo Old Mornings Dawn se sice neopakuje, ale je možné se časem novinka vykrystalizuje a své poklady svým věrným teprve ukáže v celé své kráse...

Uchopit podstatu Summoning je jako šáhnout si na stín nebo se projít krajinou za zrcadlem. Cítíte, že se vám slova derou na povrch, že jste už obsáhli, co se vám snaží vídeňští bardi říct… A zase nic, vše se rozplyne jako ranní rosa s prvním sluncem… A přece ano. Summoning se na With Doom We Come lehce vrací k syrovým počátkům a zároveň rozvíjí předchozí opus magnum Old Mornings Dawn. Summoning. Nyní působí dospěleji, poetičtěji, a chcete-li i nostalgičtěji. Kapela nebyla nikdy známá převratnými změnami, ale nestalo se, že by se kdy opakovala. Nelze jít stále dál a výš? Zřejmě ne. Obrovské charisma však zůstává, stejně tak autentičnost nálad písní.

 

With Doom We Come je ponořené celé do syntezátorového oparu, středověkých nápěvů, trubadúrského vyprávění v černém stylu s osudovou atmosférou. Špinavé kytary jsou pouhým doprovodem. Totéž rytmika. Jen udává tempo. Syntezátory hrají prim. Vlastně i zpěvy obou protagonistů jsou slyšet častěji, než bývá u Summoning obvyklé. Pánové si rozdělili album půl na půl a o sbory se bratrsky podělili společně s maďarskou vílou Erikou Szücs. Styl psaní se nezměnil ani o píď. Opět slyšíme základní motiv, opakující se zdánlivě do nekonečna. K němu se pak postupně přidávají další nápady. Není jich moc, vše je střízlivé, možná monotónní. Alespoň se podaří posluchače vtáhnout do příběhu, že zapomene na realitu a rozvlní své sny spolu s písní.

 

Album otevírající Tar-Calion je zvláštní už jen svojí podstatou. Prakticky se jedná o instrumentální záležitost, kdy se do lo-fi kytar vplétá world music a dlouhou nit sem tam naruší hrdelní sípot a mluvení. Pro Silvertine jsem vzplanul takřka okamžitě. Duševní dojezd pokaždé ne a ne doznít. Vše po ní je slabší a všednější. Přitom další pochutina v pořadí Carcharoth nabízí nový prvek v podobě melodického zpěvu zastřeným hlasem. Jenže po pěti minutách ztrácí dech. Po kratším nadějném předělu se skladba vrací k začátku. Devět minut je zkrátka moc. Herumor se umí dostat pod kůži zejména mocnými sbory a filmovou aurou na pomezí ambientu a darkwave. Což v podstatě umocní skvělý předěl mezi Herumor a výtečnou Night Fell Behind, instrumentální kousek Barrow-downs. Tady víc než kdekoliv jinde vzpomínám na Dead Can Dance v jejich raném stádiu. Mirklands se naopak sytí blackovou krví a závěrečná, titulní With Doom We Come překvapí sympatickou náladou, jakoby radostně oslavnou.

 

 

Často jsem se přistihl, že koukám, kolik zbývá času do konce. Netvrdím, že je deska nudná nebo špatná, na to jsou Summoning příliš zkušenými skladateli i vypravěči. Ostatně Summoning byli vždy o minimalistickém přístupu a atmosféře, která by se dala krájet. Jen mi v hlavě doposud zní nádherné kompozice z Old Mornings Dawn příliš intenzivně, aby mi je nové skladby dokázaly přehlušit. Totéž kouzlo se nekoná a já doufám, že se časem vykrystalizuje a zapůsobí mocněji. Kdyby celá deska byla v duchu Silvertine, kdy se mi slzy derou z očí, hlas se tiše vznáší spolu se Sileniem… Durins tower up from the ground… byl bych podstatně spokojenější…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky