Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z nového alba SVADILFARE poznáte na sto honů, že má tvůrce svoji hudbu opravdu rád a uvěříte mu každou notu, každou hlásku. Tenhle norský one man projekt má na svědomí multiinstrumentalista Jøran Aasheim, vystupující jako Ildsint. Texty jsou v rodném jazyce a jak už název kapely napovídá, čerpá se ze severského folklóru a starých tradic. Jedná se už o druhé album, přicházející po dva roky starém „Den Som Herjer“. Tedy tvůrce nelení, aniž by trpěl uspěchaností.

Oslnil mě úvod desky v podobě „Flertall i Blinde“. Dokonale vás navnadí, abyste si v klidu sedli a naslouchali čistým vokálům v klidné náladě. Ani bych nečekal, v jakou špínu se vzápětí song změní. Black metal se zahuhlaným zvukem a nenávistným skřehotem, ale pořád spíše snovými melodiemi, umí ve vás nabudit touhu vracet se k desce. Na první setkání s ní vzpomínám jako na ztracený čas, ale následně jsem ji přišel na chuť, byť se nejedná o kdovíco. Jsou to právě ty zachumlané melodie, které mě vrtaly hlavou a nedaly pokoje. Ildsint není žádný virtuóz a ani nedává najevo nějakou pýchu. Ve vší skromnosti vám naservíruje porci svých představ a atmosférických tónů. V hlavní roli vystupuje děsivá aura primitivního black metalu v lo-fi hávu, ve vedlejší pak ony nálady a melodie, což z celku spoluutváří zajímavé momenty. Někdy jakoby z ledových tenat vystoupí zvláštně pozitivní myšlenky, otázkou ale pak je, v jakém smyslu pozitivní? Z jakého pohledu? Zda stran dobra lidstva nebo pozitivní vývoj osudu ve prospěch temných sil...

„Fem Feite Faar“ jako druhá v pořadí víceméně umocňuje otvírák a rozpracovává kruté myšlenky, „Fossefall“ se nese spíše ve smutném odění. Asi nemá cenu rozepisovat skladbu po skladbě, protože fungují hlavně pohromadě a díky špinavému kabátku stejně nezapůsobí na první dojem. Musíte (můžete) nechat (jak jinak) zhasnout umělé osvětlení, vyjít ven dýchat vlezlou mlhu a pustit si SVADILFARE. Pak začne působit „Makt til uskyld“ naprosto odlišně. Už neposloucháte primitivní muziku, které je tucty a lepších, náhle totiž cítíte, že je vše vlastně v pořádku a uhlazenost by na autenticitě velice ubrala.

V žádném případě nečekejte žánrové posuny a milníky. Jen poctivou pohanskou duši, co si nepomáhá lidovými nástroji, ale naopak uctívá black metal syrového ražení s minimem výrazových prostředků a kytarou v čele. Já to Ildsintovi věřím a album si užívám.