Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Svoid - Neptunian

SvoidNeptunian

Victimer27.8.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Cesta vesmírem s pány, kteří dlouho ladili letový plán. Na palubě hraje post punk a black a náramně si vyhoví.

Jsou kapely, které nehýří přehnanou aktivitou a své další kroky pečlivě rozmýšlí. Nebo zkrátka počkají, až uzraje čas a do hlav se nahrne nové tvůrčí pokušení. K těmto kapelám patří také maďarská dvojice Svoid, která během patnácti let existence vyprodukovala své teprve třetí album. Víc než zadrhlá kadence alb je ale určitě zajímavější styl, jakým se Svoid prezentují. Na debutu To Never Return (2013) ještě mydlí docela špinavý black, ale už je poznat, že je to svádí jinam. Tihle dva to v sobě mají od prvopočátků, teď už je to jasné, a na první desce ještě nešlo úplně rozklíčovat, že Svoid jsou taky post-punkoví temnotáři. Jen v náznacích. Na druhém albu Storming Voices of Inner Devotion (2016) už je to zjevné a na aktuálním Neptunian v tom kapela zdatně pokračuje, jen to vzala víc uceleně. Svoid prostě hrají blackem načichlý post punk a vyloženě se v tom našli. Ano, je to především přiškrcený vokál, co upomíná na černý kov, ale i hudebně jsou tu trochu skryté nuance směrem na sever. Zkuste a třeba se mnou budete souhlasit.

 


Se Svoid jsme se nějak míjeli, nebo mi aspoň neutkvěli v paměti. Až teď s Neptunian jsem se naplno zahloubal do jejich tvorby a nechal se pěkně vést. V tomto případě jsou ty pouhé tři desky snadná práce a jít to pozpátku není problém. Ty rozdíly mezi alby vyloženě bijí do očí uší. Na novince Svoid zacílili směr vesmírné dálky a tento prostor se jali objevovat svým poměrně strohým způsobem. Pokud je jejich aktuální práce ucelená, tak potom dá docela zabrat ji rozklíčovat a spojit si střípky. Aspoň u mě poměrně dlouho vydržel dojem, že Svoid sice hrají svéráznou hudbu, ale trochu na jedno brdo. Jo, pohybují se na úzkém prostoru, ale je třeba si všímat maličkostí. Ony časem přerostou v něco většího. Už jen vokál svým vyšeptaným krákáním přijde po pár skladbách jako unavený průvodce, ale není to jen o něm. Jsou zde čisté doprovodné zpěvy a jsou tu i další příjemní pomocníčci.


Neptunian je albem, na kterém Svoid vyladili svůj styl. Dali si na čas a vyhlédli ze spoře osvíceného brlohu ke hvězdám. Dali se na dlouhou cestu, ale nehlásí to do širého světa, nemají přehnaná gesta, ani chuť se předvádět. Prostě konstatují, že vyrazili. Jejich struny sice drtí post punkovou pavučinárnu, ale jde z nich vyčíst i trochu švédského severu. Na první poslech to tam moc není, chce to nechat dozrát a pak tyhle studené krápníky začít sbírat. Hned první skladba Neptunian Genesis mi Svoid zase posune směrem k Virus nebo Ved Buens Ende. Skladbou se totiž nese podivná disharmonická linka. A tu lehkou dishramonii najdeme nejen na začátku alba, připomene se i později. A to i vokálně, kdy se to pak celé posouvá víc k avantgardě. Je to o zvyku a Svoid patří ke kapelám, na které si je třeba zvyknout. A na tu vytaženou basu ty nordické studené paprsky docela zajímavě malují, takže se na to zvyká hezky. Ne, Svoid nejsou o jedné, stereotypní poloze. Je v nich víc, jen z toho nedělají vědu. A nezapomínám ani na klávesy. Takto přikrčené v příšeří je mám rád, jako by na desce ani nebyly.

 


Neptunian nenudí a naopak slušně peláší. Ze začátku víc, pak se přece jen stane zamyšlenější. Mimo post punk a black je v tom taky spojení floutka a seriózního vypravěče. Jakmile se člověk dostane na stejnou vlnu, najde kapelu, která si to hrne kupředu a po cestě rozdává plno melodických libůstek, vychytávek i konstatování. Jednoduše, bez příkras. Svoid jsou moje malá láska na druhý pohled. Rovnice zajímavý úkaz + temná elegance = monotónně uzvařený bigbít časem vyprchala, a poněkud ve vakuu držený Neptunian se otevřel. Aspoň trochu, protože já v něm vlastně pátrám pořád a trvá to už měsíce. Vytažená basička, blackový vokál a skromnost nade vše. Svoid jsou sví a pokud hledají oni, měli bychom i my.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky