Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Syridas je nové jméno na české metalové scéně, jehož historie se začala psát odhadem tak před rokem. Kapela pochází ze severu Moravy a pokud začnete pátrat po tom, co se dělo před jejím zformováním, dohledáte částečnou personální provázanost s pagan / black metalovou kapelou Kazgaroth, která v roce 2018 vydala zatím své jediné album Sessions from the Battlefield, jež jsem nikdy neslyšel a slyšet ani nechci. Ze sestavy Kazgaroth najdete v dresu Syridas dvojici kytaristů Stanislawa Waclawika a Jakuba Forsta, který má na svědomí rovněž zpěvy, u nichž začíná první z několika málo podivností této desky. V podstatě se mi nepodařilo rozklíčovat, jak moc jsou zpěvy záležitostí zmíněného Jakuba Forsta a jak moc hostujícího a snad i živě vystupujícího Petra Hykela, který ale není uváděn jako stálý člen kapely.

Druhou podivností dráždící můj osobní vkus je obal nahrávky, který má nejspíš představovat polární záři s tuplovaným zvýrazněním názvu kapely i desky, což je kombinace, která jednak působí dost amatérsky a jednak netušícímu posluchači neříká absolutně nic o tom, co je obsahem. Docela by mě zajímalo, jaký metalový žánr byste odhadli, že kapela hraje, pouze na základě pohledu na ten titulní obrázek? Zmatek navíc zvyšuje zadní strana obalu cédéčka, která ve mě vyvolává pocity jak z doby mladických protestů při poslechu Biohazard, Hatebreed nebo Sick of it All, což je strašně vzdálené tomu, co vlastně Syridas hrají. Ale budiž, někdo to tak chtěl, a tak to tak má.

Určit hudební žánr a dát za něj ruku do ohně je u Syridas trochu problém, byť to hlavní se odehrává na poli melodického death metalu švédské gothenburgské školy takového měkčího ražení. Způsob naštěkání vokálu zavání lehce blackem a bez ohledu na to všechno je v základu stejně nejvíc cítit starý dobrý thrash metal. Kombinace nijak převratná, skoro bych řekl až tradiční a v případě Syridas uchopená docela slušně.

Což pro mě bylo hned zkraje docela překvapení. Když nepočítám nanicovaté prefabrikované intro, hned od druhé skladby se deska rozjede ve výborném tempu a sype. Deset skladeb kolem čtyř minut naprosto v pohodě dokáže naplnit představy o energické a slušně zkomponované metalové skladbě, melodické pasáže se drží při zemi a neprudí, celá kapela působí semknutě a sehraně. Album sviští jak poslech u starých Arch Enemy nebo Dark Tranquillity a když by zůstalo u poslechu nebo dvou, výsledné dojmy by byly překvapivě dobré. Jejich nahlodání přichází s opakováním, s nímž si člověk začne uvědomovat, že si z desky po jejím dohrání prakticky nic nepamatuje. Všechny skladby jsou si velmi podobné, šité podle stejné šablony, splývají a nenabízí žádný záchytný moment, žádný silný motiv, který by se uchytil v hlavě. Což v důsledku začne nudit a pár míst ozvláštněných akustickou kytarou (třeba tesknivé intro titulní Awaken) na zvrat nestačí.

Z čistě technického hlediska nahrávka působí docela mohutně, zvuk přehledně a nadupaně, byť jeho komprese je značná a poslouchat něco takového delší čas nedokážu. Asi bych dokázal ignorovat skutečnost, že skladby končí dost tristním fade-outem, ale to, že Marin Žik při masteringu ve studiu Žik vyrobil z nahrávky tak šílenou hlukovou kouli, to už přijmout neumím. Poměrně zajímavé srovnání potom nabízí zveřejněný videoklip, kde disproporce mezi zvukem a tím, co je vidět, jasně ukazuje limity kapely a možnosti dnešních studií. Třeba bicí. Nechci ale zabřednout do diskuze na téma toho, co kapela reálně umí a co z toho dokáže udělat zvukař ve studiu, to bychom tu byli dlouho. Klidně můžeme věřit, že to, co slyšíme z nahrávky, jsou Syridas v plné formě.