Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nahrávky, pod kterými je podepsán Tamás Kátai, stojí vždycky za pozornost. Ať už se jedná o metalové kapely Thy Catafalque a Gire, nebo další záležitosti, ve kterých je kovová struna více či úplně upozaděna. Je to sotva pár dní, co mi přišel mail upozorňující na nový projekt Neolunar, na který si v budoucnu určitě posvítím. Vedle aktuální sólové tvorby půjde o další pokus jak nechat odpočívat metal na slepé koleji a oddat se kouzlu jiných žánrů. Od Neolunar můžeme čekat chytlavou směsici elektroniky, futuretra a atmosféry nočního města. No, kdo by se v souvislosti se jménem hlavního protagonisty netěšil? Ale vraťme se zpátky na začátek.

Zvýšené pozornosti je totiž v případě Tamáse Kátaie určitě třeba. V současnosti je na pořadu dne oživení jeho sólové tvorby a nové album "Slower Structures". Album tiché, ambientní, jen lehce rozvíjející jednotlivé nápady. Album osázené krátkými skladbami, které představují spíš jen črty pocitů. Je to stejné jako si sednout v parku na lavičku a sám pro sebe si rozvést okamžik, který vás ten den ráno už jednou potkal. Pěkně uvnitř sebe, bez přemáhání se, bez mimických projevů, pouze s myšlenkou, která ve vás zůstala a kterou si znovu přehráváte. Převedeno do polohy hudební - za doprovodu piana, minimalisticky vedené elektroniky a pár klasických nástrojů. Stačí několik minut v zamyšlení a pak v hlavě přeskočí další motiv, který se zrovna tak jemně opracuje. "Slower Structures" je druhou sólovou deskou Tamáse Kátaie, pokud tedy nepočítáme skladbičku "Jupiter" z roku 1992. Z toho vyplývá, že není kam spěchat, ani není komu co dlužit. Když to přijde, tak to přijde. A druhý dílek do skromné sólové mozaiky přišel právě v těchto dnech.

Novinka je uzavřená, introvertní záležitost, jen pro pár snílků, kterým je příjemné se tiše zahloubat. Ale i takovým se může při prvních letmých dotycích zdát, že je to deska bezkrevná a bez zjevného impulsu. Ale pravda to samozřejmě není.  Jen je třeba se nastavit trošku jiným směrem a nechat v sobě pookřát zadumanost a sny. A ono to přijde. Tamás Kátai na nové nahrávce po svém prezentuje zážitky ze života ve skotském hlavním městě, kde už nějaký čas pobývá. A protože je to náplava a člověk z jiného koutu Evropy, lze i na "Slower Structures" vypozorovat spojení dvou odlišných prostředí. I na něm je (byť dobře ukrytá) stopa folklórní hravosti, ovšem zde v zajímavé kombinaci s odrazem studených skotských dní, kdy i létě čaj zahřeje a podzim trvá celý rok. Člověk je bytost vnímavá, přizpůsobivá a dobře si pamatuje. Talentovanější z nás pak dovedou své pocity vetknout do příběhu jednoho alba. Jedním z takových je právě Tamás Kátai.

Poslouchám-li dnes jeho minulou práci "Erika szobája", vím, že je mi pořád bližší. Je přitažlivější a otevřenější, i když se jedná také o instrumentální album na podobné bázi jako novinka. Jinak jsou ovšem každé úplně jinde. I přes fakt, že jsem si svou cestu k "Slower Structures" našel a to mi odkrylo hodně zajímavého ze svého nitra, pořád to je to jedenáct let stará, živější hra s pocity, kdo mi doma hraje se silnější intenzitou. To berte jako záměrný dvojsmysl. 

I tak se ale Tamásovi povedlo nahrát další album, které oplývá nadstandardní kvalitou a poukazuje na jeho skladatelský um. Jeho rukopis může být složitější rozkódovat, ale z opakovaných poslechů je jasné, že pod deskou nemůže být podepsán nikdo jiný. A proto se na pár nenásilných chvilek o samotě skrčte pod deku a dejte si "Slower Structures". Hlasitost poslechu nechám na vás, ale volume více doprava zřejmě nezaškodí. Je to vážně tichá hudba.