Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Teahouse Radio / Skeldos - Night Moss

Teahouse Radio / SkeldosNight Moss

Victimer27.3.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Ticho nočního mokřadu živené stíny, melancholií a spánkem. Zkuste si srovnat hlavu, atmosféra Night Moss k tomu vybízí.

Malý severský label Hypnagoga Press představil loni v létě na svém skromném seznamu nahrávek nový počin. Řeč je o Teahouse Radio, snově ambientním projektu Pära Böstroma, agilní a vřele přijímané postavy světa atmosférického minimalismu. Tento počin tedy není novinkou, ale spíš dohnáním zameškaného. A byla by škoda nechat jej bez povšimnutí. Tentokrát na to ovšem nebyl Pär sám, na albu se rovným dílem podílel jeho litevský kolega Vytenis Eitminavičius. Ten také působí ve více tělesech, ale zde je podepsán jako Skeldos. Oba pánové se domluvili na spolupráci a většina materiálu vznikla v době covidové, tedy ke klidnému tvoření doma jako stvořené. Album Night Moss se rodilo v rozmezí let 2019-22.

 

Co od něj čekat, kterým směrem se nechat vést? Třeba směrem velmi klidné ukolébavky pod tíhou noci. Za doprovodu akordeonů, syntezátorů, pedálů, smyček a taky vokálu. Tím, jak je do tiše melancholické tvorby kladen, zní docela podobně jako tomu je u Tenhi. Je v tom kus severu na březích Baltu a usínání v náruči přírody. Velmi citlivě, samozřejmě. Hudba Night Moss je zvukově atmosférické, prosněné, ale hlavně tiché a skromné hledání skrytých představ. Pokud se tento noční stroj na promítání naplno rozjede, je to o vyplnění určité plochy. Dál platí, že je třeba se mít na pozoru, nebýt svázán okolním prostředím, ale být vtažen do toho daného. Night Moss je malé melancholické pásmo nočního vidění. Jen lehce rozčeřené, abstraktní a pokorné.
 


O Teahouse Radio jsme již psali v rámci staršího alba Her Quiet Garden, které jsem postupem času viděl ještě o něco výše, než jsem uvedl v závěrečném hodnocení. Ono je to vždy o tom, že takový druh alb se docení až časem, kdy jejich atmosféra pronikne až na ta pravá místa. Kdy dojde k souznění. Podobně to nejspíš bude i s Night Moss. Tak či tak, toto snově ambientní kolébání v rytmu noci je o celkovém vtažení. Kdy se hlava po určitém seznamovacím procesu srovná, rozklíčuje povahu desky, a pak do ní jen padá a nechá se za plného vědomí uspávat. Odnášet do říše snů a poznání.


Pak je to jen o hloubce prožitku. O sladění se nemusíme bavit. Bez něj by nebylo možné ve dvou lidech tvořit jedno album. Přistihnu se, že řeším ten vokál. Opravdu mi připomíná styl vyprávění Tenhi a jen tiše dumám, jestli mi to vadí, nebo to vítám. Nakonec tuhle zdánlivě ošemetnou situaci opouštím a může za to album Night Moss samotné. Což je příjemné a velmi dobré zjištění. Moc nepřemýšlej o tom, co není podstatné. Nech se vlákat dál a splynout se stíny. Dopřej si odpočinku, jaký máš rád. Night Moss pak nabídne pocit, který tě zavede na místa, které si střežíš, chováš je v sobě a přitom u toho můžeš klimbat. Ale není to ono sladké klimbání a nic nedělání, je to spíš dobré tušení. Když jsi v bezpečí, ale zároveň lehce na špičkách... Pořád je v mojí přítomnosti něco zajímavého a zároveň podivného. Ale ono to taky patří k tomu, co má člověk rád a co rád vyhledává.

 


Když je v klidu a přitom se má na pozoru. Kdy bilancuje i balancuje. Občas otevře oči a ujistí se, že je vážně sám. A právě v tomto nastavení je Night Moss přínosné. Tuhle spolupráci Teahouse Radio a Skeldos musím doporučit všem snílkům, náladovým minimalistům a taky těm, kteří rádi relaxují v přítomnosti jednoho či druhého autora. Ticho možná léčí, ale léčí i noční hudba stažená na minimum a přitom hřejivě atmosférická. Teď jen počkat, jestli se ty účinky ještě znásobí. Nebo se spokojit s tím, co člověk právě prožívá. Jo, asi je poznat, že mě baví se v tom vrtat. Zkuste to taky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky