Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bez nějakých cavyků, bez singlů a streamování záběrů ze studia, předhodili davu španělští démoni Teitanblood své čtvrté dlouhohrající album nazvané From the Visceral Abyss. Trvalo to celých šest let, nicméně v našem věku je to proluka krátká, takové to onehdá… Příznivcům vydání alba zajisté neuniklo a hbitě ho objednali. Kdo čekal progres a vývoj, bude tuším zklamán. Tomu, kdo rád stagnaci a miluje první dema nebo maximálně debut, nebude From the Visceral Abyss rovněž šmakovat. Nové album totiž jako by se vracelo lehce do minulosti, vynechává na své pouti předchozí šamanské dílo The Baneful Choir, pomrkává po intenzitě a barbarství Death, ale zároveň přimíchává melodie (no ano) a trochu kašle na špinavou hrubost. Předpokládám, že při poslechu nové sbírky rámusu bude démonickým Teitanblood průzračnější produkce odpuštěna. Pořád je to námrd!

Právě díky aktuální produkci lépe vyzní děsivost a brutální podstata Teitanblood. První song začíná nečistě lo-fi, ale vzápětí se rozběsní v mohutné hradbě. Připadne mi, jako by kapela upustila od deathové stránky a více se popustila po blackově černé odpornosti. Obě strany mince samozřejmě přítomny stále jsou, jen převažuje černá, páchnoucí. Album je běsnící, intenzivní a chaotické. Ostatně chaosem se Teitanblood sami chlubí. Obrazotvornost vypichuje vizualizaci díla, které je tím skvěle dokresleno. Při prohlížení obalu i bookletu na mě dýchá mix starých fanzinů, hororu a tajemných vizí Umberta Eca. Konspirační liturgie se perou s okultní blamáží. Mistr Glomba opět úřaduje.

From the Visceral Abyss vynechává rozmanitost předchůdce, aby se vydováděl v neúprosném kotli mrtvolné kaše. Album je samozřejmě všechno, jen ne přímočaré nebo jednoduché. Je pulzující, divoké ale zvláštním způsobem osvěžující. Ambientní vstupy tentokrát nerozšiřují vesmír nahrávky. Bláznivá sóla tu a tam vyskočí z dunivého běsnění. Kytary jsou ostré jako břitva. Stejně tak jsou hozené do vyšších odstínů. Duní, ale vše je detailní a mohutné. Basa je stejně omamná jako drtící až omračující. Bicí party rády opouští pouhé blasty. Jsou rituálně hravé, jsou nepředvídatelné, plné přechodů a změn tempa. Hlasy se překřikují jako démoni ve starém hororu.

Teitanblood vynechali experimenty a posun. Poprvé natočili album, které je možné brát introspektivně. Dosavadní vývoj kapely byl ovšem opačný. Každý počin byl jedinečný. Jiný a nepřátelský. Na druhou stranu nabízí album nejvyspělejší materiál, z celé kariéry. Po zvukové i hráčské stránce je From the Visceral Abyss vrcholem Teintablood. Po umělecké pak nejslabším. Záleží, co hledáte a co je pro vás prioritou. Mně album dělá ohromnou radost. Užívám si každou vteřinu. Zlo a odtažitost mlsám jako božský nektar.

Všímám si ovšem úlitby masám, hledající bezpečnější náruč toho, co znají, než by objevovaly spolu s kapelou nové postupy dál a dál. S trochou nadsázky, mít na novém albu víc skladeb jako je závěrečná Tomb Corpse Haruspex, která splňuje i ta nejpřísnější měřítka a nabízí v rámci necelé čtvrt hodiny tolik nápadů a pohlcující atmosféry, až se tají dech, neměl bych žádnou námitku a bez uzardění bych řekl, že Teitanblood natočili své nejlepší a nejzajímavější album. Takto jsem ve svém hodnocení rozpolcený. V rámci scény se samozřejmě jedná o úžasný vysoce nadstandardní počin, kterému se jen tak něco nevyrovná…