Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Těch temných názvů je až běda. Není divu, že drtivá většina interpretů tak sklízí spíše výsměch v originálnosti svého jména. Ovšem, to je už každého věc, jak se hodlá pokřtít a pod kterým jménem dobývat uši fanoušků. Tentokrát se podíváme do chladného Ruska, kde se poměrně v nedávné době, konkrétně v letech 2008, dalo dohromady dvou členné uskupení Temnovrat. Originální název však vypadá takto: Темноврат. Roku 2010 tato kapela vpustila do světa demíčko В молчании северных лесов, které mne onehdá velice zaujalo a s napětím jsem vyhlížel následující počiny. Teprve v dubnu loňského roku spatřilo světlo světa debutové album Грань Бесконечности, které si dnes trošku rozebereme.

Myslím, že žánr, který dvojice umělců Insurgent a Vrangray zastupují je celkem patrný. Темноврат tedy logicky spadá do říše black metalových šklebů. K tomuto široko škálovému zaměření mohu ještě doplnit drobné upřesnění, které směřuje do lesního výraziva s přízviskem pagan. Jaké to klišé – Rusko a pagan black metal. Je to skutečně velice otřepané a snad už i nudné směřování v muzikantském světě. Proto je nutné se na tuto cestu vydat s určitými předpoklady vlastní identity a odlišnostmi. Темноврат nic takového bohužel nenabízejí. Pouze se vlečou v již dříve vyšlapaných šlépějích, ovšem dodávají těmto stopám krásného ostrého tvaru a pevného podkladu. Nemají potřebu se vydávat jinudy, kde by mohli nakonec ztratit svou tvář. Kde by se jim nemuselo zcela dařit. A ačkoliv se novátorství skutečně nedočkáme, můžeme s jistotou konstatovat, že jejich způsob hudby je líbivý a poctivý. Alespoň na mne kapela působí v záplavě podobných jako určitá jiskra ve tmě. Jako vyčnívající jedinec, který dělá sice to samé, jen o něco lépe než ostatní. Pohleďme tedy na konkrétní výslednou tvorbu, kterou se nám představují na debutové placce.

Темноврат dělá v podstatě čest svému jménu. Muzika je to potemnělá a mrazivá. Spíše bych se však zaměřil na to druhé přídavné jméno, které si budeme častěji opakovat – mrazivá. Už s prvními tóny pociťujeme chladný závan sibiřských větříků. Spatřujeme omrzlé pahýly stromů a na obzoru ni živáčka. V době poslechu desky totiž ani nechcete nikoho vídat, ta hudba prostě vyzařuje pocit samoty, zmrzlé tiché krajiny. Najednou mi vadí současnost, jsem rozhořčen systémem a pláču nad pachtěním se po penězích. S deskou Грань Бесконечности se zastavuje čas. I stopy v přehrávači příliš často nepřeskakují. Dopřávám si zaslouženého klidu a hroužím se do hudby samotné. Nenechávám se ničím rozptylovat a plně vnímám tu úžasně pohlcující atmosféru. Líbí se mi totiž výraz této nahrávky. Je upřímný a nelítostný. Nedělá rozdíly, nýbrž srozumitelně přednáší své poselství. A to i v případě zvuku. Miluji toto zkreslené bzučení kytar, to je zkrátka opravdová nádhera. Jediné co je rozpačité, jsou bicí. Z těch jsem, mírně řečeno, nervózní. Ovšem po nějaké té minutě si zvykám a nehodlám vyzobávat a bacit mouchy. Je to svým způsobem originální, ale nebudu se divit, když někdo tuto desku zatratí právě kvůli nim. Naštěstí na druhou misku vah byl vložen větší počet kladů. Zejména, co se samotné atmosféry nahrávky týče. Dále pak podmanivá struktura melodií a jejich přijatelné množství. Rozvržení vzteklých a klidných pasáží. Vypočítavé načasování zpěvu, který přichází ve vhodných momentech a naopak. Jsem z tohoto počinu mile nadšen a potěšen. Zhruba stejnou měrou jako u předloňských Kladovest a jejich výtvoru Atmosphere.

Táhlé kytarové tóny rozeznívají hned prvotní mrazivý zášleh Призрачная тропа. Skladba okamžitě přistupuje ke svému poselství a zbytečně neztrácí čas. I přes její dlouhou délku si nebudete připadat nuděni a taháni za nos. Obdobně avšak daleko melancholičtěji a mírněji zní i druhý track Оборот. Tady už ke konci písně mnohým mohou padat víčka únavou, a právě pro tento okamžik je zde připraven svižný nástup třetí věci Безумства край. Ta však své divoké ržání nenechá příliš dlouho působit a nenásilně se pozvolna vrací do líbivého středního tempa, ze kterého se dostane až do plahočivého nekonečna vprostřed promrzlých bílých plání. S příchodem čtvrté Растворяя тьму mne ze snění vytrhává onen nepříjemný zvuk rychlých bicích. Působí dojmem zmateného opeřence, který neprozřetelně vlétl na chodbu vašeho obydlí a nyní se zoufale plácá o zavřené okno. Naštěstí je tento dojem záhy zapuzen a spíše se soustředím na kytarovou linku. Pátý kousek Закат je de facto takovým outrem a zní v něm jen kytary. Takové melancholické rozpoložení a příjemně vstřebatelný zákusek. Je to taková hezká tečka, za tím naším výletem do ledového království Темноврат.