Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tenhi - Kauan

TenhiKauan

Jirka D.5.12.2010
Zdroj: CD (# Pro 007)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Hudba pro ty, kteří se dokáží zastavit a zapomenout na Matrix kolem nás. Velmi dobře zhudebněná lehká melancholie života, pro někoho plná smutku, pro jiného s jiskřičkou naděje, že snad jednou, někdy něco přijde...

Trošku jsem opět zapátral ve sbírce …. a vytáhl Tenhi. Někdy na podzim letošního roku vyšla reedice všech jejich alb a to včetně sběratelského kompletu, takže vzpomenout na začátky asi nebude tak neaktuálním krokem. O téhle kapele / projektu toho pravda nevím mnoho a celkem s podivem je, že jsem toho ani nikdy mnoho vědět nechtěl, nepátral jsem a nikdy mi to nevadilo. Tenhi jsou především o poslouchání, o vnímání hudby jako takové a všelijaké ty zákulisní pletky jdou stranou. Jejich muzika se tak trochu vymyká většinovému obsazení mé sbírky a to nejen po hudební stránce, ale hlavně co se týče působení na mě samotného.

 

Tahle finská parta je založená především na práci dvou muzikantů (Tyko Saarikko a Ilmari Issakainen), kteří výborně ovládají hru na všechny možné, myslitelné i nemyslitelné nástroje (klasika v podobě kytar, baskytary a bicích a lehká neklasika v pianu, harfě, harmoniu, didgeridu, samplech a dalších). Navíc se na Kauanu potkala další řádka muzikantů, která výsledný projev doplnila o violu, flétnu a další prvky. Na první pohled složitá kombinace mnoha instrumentů ale dává ve výsledku celkem jednoduchou, skoro bych až řekl minimalistickou hudbu, která je ovšem bohatá jiným způsobem.

 

Kauan je pro mě především instrumentálně-kytarový skvost, který nebude ohromovat virtuózními výkony (i když bych se nebál napsat, že předvedená hra je zcela excelentní), ale především vás zaujme náladou a atmosférou nahrávky samotné. Jinde než ve Finsku u jezera, v osamění ducha, by asi něco podobného vzniknout nemohlo a samotného mě překvapuje, jak snadno se nechávám unést do dalekých zákoutí země tisíce jezer. Album je naplněno velmi lehkými a příjemně melancholickými melodiemi a laskavým, čistým zpěvem – ideální kombinace pro dlouhé zimní večery, kdy by se měl každý na chvíli zastavit, zhasnout světla, zapálit svíčku a vnímat, jak krásná dokáže být hudba. Na tomhle albu se nikam nespěchá, není kam ….. čas se zastavil ….. a hodiny ukazují stále stejný čas. Aspoň trochu jej zpomalit! Touha každého z nás, kdo by nechtěl zastavit okamžik? Kolik z nás si tak žalostně uvědomuje, jak nám odtikávají pozemské hodiny. Neúprosně. Každý den. Kauan je hudba, která sice nemá tu moc vrátit čas zpátky, ale lehce jej přibrzdí, aspoň do takové míry, že si všimnete, kolik je kolem vás zajímavých věcí a že stojí za to o nich přemýšlet…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky