Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tenhi - Saivo

TenhiSaivo

Jirka D.14.1.2012
Zdroj: CD (# Pro 119 2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Na Saivo přichází Tenhi odlehčenější, ale stejně zamyšlení a plní melancholie jako kdykoliv před tím. Z desky promlouvá vnitřní klid, vyrovnanost sama se sebou. Běh věcí je přirozený, v souladu s přírodou, v souladu s vyšším Já.

Na sklonku listopadu jsem se konečně dočkal a mohu-li mluvit i za jiné, dočkalo se nás mnoho. Finští melancholici Tenhi po pěti letech vydali novou řadovku, pauza to byla dosud nevídaná a pro některé jistě dlouhá. K ukrácení chvíle mohla snad posloužit kompilace Folk Aesthetic, ale přesto od roku 2007 panovalo čekání s občasným zábleskem informace o nahrávání a přípravě nového materiálu. Nová a nyní aktuální deska Saivo byla v krásném studiu Utu s výhledem na jezero nahrávána čtyři roky, což mi v dnešním světě rychlostí, výkonů a spěchu přijde jako věc neuvěřitelná, podivná oáza klidu a míru uprostřed zmatené vřavy. Ale takoví už Tenhi jsou a je taková i jejich hudba. Pokud se chystáte zaposlouchat do nového alba (jakožto i do jakéhokoliv alba předchozího), udělejte si čas, vyčistěte mysl od náplav každodennosti a okolního shonu. Cesta k této hudbě nevede přes sluchátko od mobilu napasované do ucha při ranní cestě do práce, tomuto zážitku sluší večerní stmívání, vůně dobrého čaje či plamen svíčky jiskřící přes sklenku lahodného vína.

 

Zdá se vám to jako utopie? Možná je na čase přehodnotit pár věci, i když s úklidem bych měl začít u svého vlastního prahu; však jak dlouho jsem se odhodlával sednout s klidnou hlavou k počítači a napsat tuto recenzi?! Vždycky se našlo ono „něco“, něco důležité, něco neodkladné, něco spěchající, dny klouzaly mezi prsty a snaha zachytit je nebo aspoň zpomalit jejich běh byla marná jako život sám. Někdy se tak zdá. Možná právě hudba Tenhi a nová deska Saivo je tím správným soundtrackem, hudbou k filmu zvanému „život“ – je plná melancholie, hudebních fantasií, krásných melodií, pocitů smutku i naděje. Melancholická nálada ovšem převažuje, v jejím podání jsou tito Finové jedineční a jen těžko hledám někoho podobného ... marně a vlastně i zbytečně. Přesto jsem nikdy v minulosti neměl, a ani teď nemám pocit, že by mě hudební poezie této kapely stahovala níž a dusila jakýkoliv závan pozitivního pohledu pod příkrov šedých mraků, pro někoho možná překvapivě tomu bylo vždy naopak. Z desky víc než co jiného cítím harmonii, vyrovnanost a vnitřní klid, schopnost unést a zvládnout život sám o sobě tak, jak to umí příroda, se všemi výhrami i prohrami. Právě inspirace v přírodě a v přirozeném běhu věcí je tou základní esencí, kterou je třeba uchopit, vcítit se do ní a náležitě ji vstřebat. Právě až po odstranění vnějších bariér (ať už je nazveme uspěchaným světem či lidským egem) promluví Tenhi naplno a dojde k pochopení.

 

Možná si říkáte, o čem že to tady píšu?, jestli o nové desce, o Tenhi jako takových, nebo jestli nejsem mimo úplně. Snad od každého kousek, ale to je z mého pohledu vedlejší. Na nové desce mi Tenhi dávají přesně to, co od nich čekám, na co jsem se těšil a na co jsem u nich zvyklý. Mohl bych srovnávat s předchozí tvorbou, pátrat po tom kterém nástroji, té které aranži, ptát se, proč jejich občasná mohutnost na novince opadla, či skládat statistiku počtu skladeb a hrací doby. Proč bych to ale dělal? Pro mne je důležité pouze a jenom to, že všechny nástroje, všechny ty jednotlivé střípky mozaiky dávají dohromady krásné dílo, skvělou paletu barev a odstínů, které ve mně rezonují ve výborném hudebním zážitku, ke kterému se rád vracím, a který mi nepřijde jako laciná pouťová tretka. Sám se musím podivovat svému nekritickému přístupu, ale někdy prostě nejde jinak, přebírejte, jak umíte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky