Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Podivná lesní stvoření mě obestupují ze všech stran. Teatrálně maskovaná snaha o vzezření člověka měří mou postavu od hlavy až k patě. Co se bude dít ví jen oni, já jsem ztracen. Tak masivní útok jsem nečekal ani v nejmenším. Terra Tenebrosa jsou zjevením temného lesa, šedé mlhy a bizarních představ každého, kdo v tento kraj vkročí. Je omámen, stržen nevídaným tempem, změnami osobnosti, chorobnými tiky a snaží se zastavit krvácení z čerstvých ran. Zásah je nelítostný, překvapivý a přes všechnu jím způsobenou bolest, je nutné jej neustále opakovat, dokud se tajemné bytosti nespokojí s ukončením mučení.

Pojmenovat proces ''The Tunnels'' jinak není možné. Jde o ryzí sonické lesní šílenství, šero večera, zlověstný karneval. První album dosud neznámé kapely je opatřeno zvláštní magií, kloubící těžkotonážní post metal s ambientem a celkově surovým soundem. Pokud lze definovat ZLO, hudba Terra Tenebrosa to splňuje do puntíku. I v oněch ambientních polohách zní kapela zvířecky a násilně, jako hlučící masa vod, jež se tříští o kamení. Experimentální apokalypsa, hluboký zákon noci v jakémkoliv tempu. Vokál je zprzněnou deklamací a skučením na pokraji zoufalství. Jiný než podobně vyšilující projev se do tohoto ošklivého sonického týrání ani nehodí.

Hudba Terra Tenebrosa je maximální temnou hmotou a opravdu vychází z vniřní strany lesního panství, kde panuje bizarní kruté divadlo. Tentokrát došlo na kreativní řev tónů ambientního metalu, v němž lze zachytit i drsný lesní industriál či post blackovou deviaci. Švédská zvuková bestialita žije krátkým životem, ale hned do svého debutového kotouče narvala tak silný a provokativně děsivý materiál, že člověk na chvíli zamrzne a mne si oči, zda-li náhodou neusnul a vše není jen změtí pozůstalých myšlenek.

Materiál lesních tunelů není šupácky hnanou agresivitou, kolovrátkovou rychlopalbou, ale je to naopak velice rozjímavé album. Jeho vyklidněnost je ovšem tak těžká a neúprosná záležitost, že místo odpočinku hlukový val neustává a hrůza vysílá další nemocné signály. Kapela se proměnila nejen v podivnosti bez jasného výrazu procházející se, otírající se o stromy a civějící se zvláštním úšklebkem na paniku všedně reagujícího jedince, ale hlavně svým zvukovým tyranstvím dala ostrý úder všem monstrózně znějícím tělesům. Tato hudba skutečně bolí.