Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The CNK - Révisionnisme

The CNKRévisionnisme

Bhut20.2.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: The CNK patří ke kapelám, jež si s další tvorbou dají vždy načas. Výsledek nakonec stejně dosáhne vysoké kvality a nemůžeme mu odepřít nemalý význam. Ne jinak tomu je i s vydáním alba Révisionnisme. Umělci se baví a společně s nimi i samotný posluchač.

Občas mívají některé kapely hovězí nápad vydat album plné cover songů. Některým se to povede a vznikne tak příjemná deska s originálním vzezřením (např. AtrocityWerk 80 a to oba díly, A Perfect Circle - eMOTIVe). Jiným se to povede v neurážlivém středním proudu, které potěší a neurazí (HatebreedFor The Lions, HelloweenMetal Jukebox). A těm druhým se to nepovede a vznikne vatou, plyší, molitanem, polystyrenem a kdovíčím ještě vycpaná deska (Ozzy OsbourneUnder Cover, Pro-PainRun For Cover). Do této sorty samozřejmě nepočítám nahrávky s přívlastkem A Tribute. Nutkání vydat cover album dostali i The CNK. Už teď vám mohu prozradit, že výsledek nepokazili.

 

The CNK je kapelou ne zrovna aktivní, ovšem každý jejich výplod stojí za to a lze jej hodnotit vysokými numery. Vzpomeňme si strhující debut Ultraviolence Über Alles (tehdá se jmenovali Count Nosferatu Kommando) z roku 2002. Na tuto práci navázala manifestační pecka L’Hymne Á La Joie (vydaná pod hlavičkou Cosa Nostra Klub) ovšem až roku 2007. A o dalších pět let později, tedy v roce 2012 se setkáváme s dalším počinem a tím je dnes probírané Révisionnisme (název konečně zkrácen na pouhé iniciály The CNK).

 

Hudebně jsou věrni svému sveřepému pojetí symfonického metalu, kterým očarovali svět už při tvoření materiálu pro legendární formaci Anorexia Nervosa. A právě v tomto duchu se nesou předělávky známých skladeb, které toto album obsahuje. Předesílám, že je to zábava za slovo vzatá a prácička poctivě odvedená. Však máme také co dočinění s klasiky symfonického ranku. A aby toho nebylo málo, kapela si pozvala hned tři hosty, aby jim zde obhospodařily vokální peripetie. Ve skladbě You Could Be Mine pěje mě neznámý a utajený Mr. Pills, v sedmé věci Too Fast For Love zahlaholí heavy hlásek Mr. Swana, jinak patřícího do kapely Black Rain. A konečně třetí osobou, která je protkána všemi skladbami je všestranně nadaný a dobře známý umělec Snowy Shaw, kterého snad ani představovat nemusím, stejně jako kapely ve kterých působí/ působil.

 

Porce, kterou si pro nás The CNK připravili je šťavnatá, nadmíru vydatná a nemá zběsile dlouhého trvání (padesát minut). Nejeví známky nudy, nemučí posluchače vadnými tóny. Právě naopak – zaujme od samého začátku a veškeré skladby pojímá po svém ortodoxním stylu. Osobitou rázovitost The CNK pak spatřujeme ve skladbách jako Sabotage (Beastie Boys), Weisses Fleisch (Rammstein), Where The Wild Roses Grow (Nick Cave And The Bad Seeds), či divočejších věcech Blood Is Thicker Than Water (Impaled Nazarene), Seasons In The Abyss (Slayer), I Am The Black Wizards (Emperor). Do všech těchto písní vtiskla kapela jedinečné kouzlo své organické hudby. Skladby se konstrukčně dosti změnily a doznaly strhujícího výsledku. Nostalgické skladby dostaly živelného ducha a divoké zběsilosti byly umírněny na přijatelné záležitosti. Mnohdy ani nepoznáte, kdo stojí za originálem.

 

Toto album snad vzniklo za touhou pobavit se. Alespoň já se u této nahrávky bavím náramně. The CNK mě překvapují a do mých uší mrskají jednu pecku za druhou. Celá stavba skladeb byla kompletně renovována a výsledek se jeví snad abstraktně, snad dadaisticky, ale především geniálně. Nehledejme zde proto zakopané domácí mazlíčky. Vše je řečeno na rovinu a nepřijmout toto album snad ani nelze. Tento nenápadný zjev jsem si oblíbil převelice. Zkuste jeho energii také, neb zklamáni rozhodně nebudete. Výtečná lahůdka.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 20.2.13 16:32odpovědět

I mě The CNK na téhle desce baví, nejradši mám Sabotáááž a Kejva. Až roztaje ta bílá pičovina, budu si to často brát do sluchátek na kolo. Nemohu ale souhlasit s názorem, že Werk 80 od Atrocity je nějaká liga....

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky