Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Cult - Hidden City

The CultHidden City

Jirka D.10.4.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC; Sennheiser HD 202 // mp3 přehrávátko; SONY TA-F 730ES; ELAC CL 82
VERDIKT: The Cult přichází se svěžím hard rockovým albem, ovinutým silnou atmosférou blues a temným nádechem Marka Lanegana. Dobrý poslech zaručen!

Britské veterány The Cult jsem nikdy moc nesledoval, ale obálka nového alba si mě přitáhla jako žádná jiná v poslední době. A navíc roky běží a podobné kapely pro velké kluky, kteří spíš než na revoluční světonázory sází na hudební pohodu a s nadhledem hrnou svůj hard rock s nádechem blues, mi jdou stále víc k duhu. Hidden City je v pořadí jubilejní desátá řadovka The Cult, která na svět přišla dvaatřicet let po debutní věci Dreamtime a čtyři roky po předchozí Choice of Weapon. A taky je to deska, kterou produkoval a několika basovými linkami obohatil sám velký Bob Rock, což je týpek, který může (nejen) za černé album od Metallicy ... za což ho miluje a nenávidí zhruba stejný počet lidí.

 

Nové album začíná skvěle energickou věcí Dark Energy, s níž lze snadno potlačit myšlenky na hudební důchod a věk zúčastněných, a přitom se rozběhnout na vlně silné refrénové melodie a rytmicky svěžích pasáží. Dark Energy je klasicky, ale ve své podstatě výborně složená rocková skladba a je víc než potěšitelné, že v podobně svižném duchu deska pokračuje nejen následujícími dvěma songy. I No Love Lost a Dance the Night neztrácejí nic ze síly prvního kusu a konkrétně refrén druhé sklady dosahuje skvělých výšin.

 

 

Zásadnější změna tempa a atmosféry alba přichází se čtvrtou skladbou In Blood, s níž vítáme rockové blues zavěšené do Marka Lanegana. Tedy alespoň obrazně, i když nejeden z vás asi bude mít dojem, že právě tady si Lanegan skutečně zahostoval. Není tomu tak, ale na Blues Funeral by se tahle píseň v pohodě ztratila. Jinak to není nic než balada, ale balada svou atmosférou povýšená nad běžný standard a v rámci desky asi nejlepší pomalý kus. Těch je ve výsledku několik, ale k tomu se ještě dostanu. Se čtvrtou skladbou totiž nastává i lehký obrat v dalších událostech na desce, která znatelněji zpomaluje a až na výjimky (např. výborná Hinterland či Avalanche of Light) nejeví ambice se rozběhnout jako ve svém úvodu. V mnohém pak víceméně sází na jednu kartu atmosféry a rocku řádně ponořeného do blues.

 

Důkazem, že i tato kombinace se může dařit výborně, je hned pátá věc Birds of Paradise, se svými šesti a půl minutami nejdelší moment na Hidden City. Její pojetí prakticky vystihuje ducha této nahrávky, a sice že ani u veteránské kapely není třeba exhibicí a složitostí pro to, aby vznikla působivá a silná píseň. Právě nezáludný a nekomplikovaný přístup ke skládání a technice hry, která i kytarová sóla a klávesové party hostujícího Jamie Muhoberaca omezuje na nezbytné a nijak nekřičící minimum, mě nevýslovně baví. Kompozice skladeb působí velmi čistým a vyváženým dojmem, nic není zbytečně komplikované a přebujelé. Tedy až na svižnější skladbu G O A T, která v kontextu desky působí lehce afektovaně a téměř exoticky.


 

Zcela mimořádná pozice - tedy z mého pohledu - náleží skladbě Deeple Ordered Chaos, jedné z těch pomalejších, ale svou temnou a naléhavou atmosférou velmi působivých písní. Obzvláště volba klávesových rejstříků, blížících se svým zvukem smyčcovým orchestracím, dodala této písni na nádechu osudovosti a zvláštní, jakoby existenční rozměr. Ostatně text skladby z tohoto pocitu neslevuje ani o píď. Závěrečné čtyři písně nového nepřináší nic a v podstatě přebírají doposud vyřknuté pravdy - mnohdy uvěřitelné, místy ale jakoby nedotažené a snad i lehce unavené. Po výborném startu končí Avalanche of Light v trochu předčasném a jaksi odbytém finále, což aspoň částečně zachraňuje následná Lilies. Závěrečná spíše plytká dvojice Heathens a Sound and Fury ale posluchače spíše uspává.

 

Nebýt závěru desky, psal bych o Hidden City s ještě větším nadšením, ale lehkého pocitu únavy se ke konci nemůžu zbavit. Rozhodující stopáž ale víc než přesvědčuje a staví The Cult do pozice stále živých a tvůrčím duchem obdařených kapel. Hard rock řádně namočený do temnějšího blues jim náramně sluší!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 23.5.16 15:38

Ešte som sa nestihol nabažiť Grave Ekstasis a už je tu jeho nasledovateľ... GE bol záhrobný rituál, pomaly gradujúci rítus plný obskúrnej sexuality, iniciačného sebapoškodzovania a delirickej transcendencie, no niekde v kúte sa hrôzou triasol človek, ako svedok tohto hriechu voči všetkému čistému, dobrému a usporiadanému. Apollyon je odľudštený. Čo vzdialene človeka pripomína, je len telesná schránka na oltári, ale aj tá zhorí v plameni poznania. Ostane len Ego, čistá vôľa ohýbajúca časopriestor... a hnus. Hnus je to , čo sa rinie z reproduktorov - žiadna hudba o hnuse, ale zhmotnený HNUS. Apollyon nie je výpoveď o ľudskom kontakte s niečim neľudským z iného sveta. Apollyon je pokus niečoho neľudského sa - s pre nás čo NAJPRIJATEĽNEJŠOU formou - skontaktovať s človekom. A výsledok? HNUS! ...som blažený... Jedinou chybičkou je pre mňa nevyvážený mix, kde vám bicie idú roztĺcť lebku, opodiaľ na vás reve splodenec nekropolných bažín a až niekde vzadu kňazi z Irkally na gitarách drásajú črevá mŕtveho boha spletené do strún... No aj tak je to nádhera, HNUS!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 10.4.16 11:18odpovědět

Příjemná deska, kterou teď poslouchám docela často.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky