Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Dillinger Escape Plan - One of Us Is the Killer

The Dillinger Escape PlanOne of Us Is the Killer

Victimer14.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Novinka vrahů ukazuje, že myslet na otupělost nožů a zanesení hlavní není vážně na místě. K řečem o stagnaci mám jen jedno: vás by nebavilo takto "stagnovat"?

Trochu se pozapomnělo vydat článek pojednávající o novince jedné z nejzásadnějších tvrdých kapel dneška už v době jejího vydání, čas si něco povědět přichází dnes. Příležitost je k tomu více než příhodná. Kapela prohání svůj kočár Evropou a tři nejbližší zastávky slyšely na jména Praha, Ostrava a Bratislava. A protože dnes vychází report z ostravské akce, mrkněme se na zoubek tomu albu, kvůli kterému k nám THE DILLINGER ESCAPE PLAN zavítali. Jeden z nich je vrah. Trefné, výstižné. Podívám-li se kolem a kolem, všechno jsou to v dobrém slova smyslu magoři a všichni nás tak nějak zabíjí. Po svém, komplikovaně, hlasitě a hlavně účinně.

 

Kudy si to kapela namířila, je už léta jasné. Album od alba se otevírá jejich chaoticky propletená náruč a sbírá častěji a častěji klidnější a zpomalující pasáže. Ano, zdálo by se. Když si ovšem vedle sebe postavím předchozí počin "Option Paralysis" a letošní novinku, musím konstatovat, že ta čerstvá štípe víc. Řekl bych, že míra vzteklých tiků v oblasti obličeje nabrala na větší intenzitě, čímž máme co do činění s poněkud agresivnější deskou. Samosebou, žádný návrat do pravěku se nekoná. Proč taky? THE DILLINGER ESCAPE PLAN pokračují přesně tam, kde před třemi lety odložili svůj plán útěku, jen do něj dokreslili víc rychlejších cest, které si ovšem co do schůdnosti nezadají s těmi staršími.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/d%20esc%20plan.jpg

 

Novinka nemá ambice dělat revoluci, ale má ukázat, kdo dělá své řemeslo stále nejlépe. A to taky ukazuje. Je jedovatá, je ostrá, je mrzká i vtipná, je předvídatelná, ale celkově se hůře snáší než její starší sourozenec. Alespoň já to tak slyším. Leze se mi do ní o poznání složitěji, jako by mi někdo chcal do ksichtu, když se chci vyškrábat po srázu nahoru a už tak mi podjíždí nohy pod nánosy bahna. Čekal bych to snadnější... Jinak se dostaneme přesně tam, kde jsme si přáli být. Do další lekce jak pospojovat možné i nemožné, zvracet krev a přitom zpívat písničky. Ten vztek trvá, nejde jej jen tak smazat a zapomenout na něj. Pořád je to divoká frustrace, pořád je to divoká přehlídka směsi pocitů, jen je korigovaná a starším screamerům příliš nevoní.

 

Důležité je, že voní všeobecně, neb je dobrou hudbou jako takovou, nehledě na styly, chvaty a délku vousů. Prostě a zase. Tento korigovaný splašek chaosu sebou nese skvěle vystavěnou nahrávku, která zabolí i pohladí přesně v těch místech, kde je to nejvíce potřeba. Arzenál nedošel, vokál nevyčpěl, a i když se to vše dalo tak nějak čekat, smutek z toho nejde. Kolik z vás to o své kapele může říct?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Valda / 8.8.15 13:03odpovědět

mega

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky