Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ocean - Anthropocentric

The OceanAnthropocentric

Jirka D.16.2.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Ve srovnání s bráškou jde o vyváženější a promyšlenější album, které vzalo ty správné ingredience použité na minulých albech, ale upravilo je s čistou a jasnou hlavou do výborně fungujícího celku, který má velkou schopnost zaujmout, stát se návykovým a tím i značně nebezpečným.

Další moje psaní je přirozeným pokračováním předchozích snah, které se snažily přiblížit zajímavá alba post HC scény loňského roku. Druhým pojítkem je samozřejmě návaznost alba Anthropocentric na svého předchůdce, asi o půl roku staršího brášku Heliocentric, o kterém jsem se snažil napsat pár vět zhruba před dvěma týdny. Dílo toto bylo dopředu hlášené a mnohými obzvláště očekávané, především pak po „úhybném“ manévru, který si tato německá pozoruhodná parta vyzkoušela na jaře. Kdo kapelu sleduje už nějaký čas, musel si položit naprosto samozřejmou otázku: „kam se posunou tentokrát?“, protože od této party lze čekat všechno možné, jen setrvávání ve vyjetých kolejích jim není vlastní.

 

Posun v tématu je patrný už z názvu alba; z raných epoch vesmíru, kdy se tvořila sluneční soustava (o které se skromností lidstvu vlastní tvrdíme, že je naše), se veškerá pozornost soustředí právě na to lidstvo. Na červíky, kteří se pohybují na krásné modré planetě, ztraceni na samém chvostu spirální galaxie, kolem jejichž ega se prý točí veškerenstvo. Kteří tu za staletí svého mylného pobytu zvládli napáchat nejrůznější hodnoty, od těch hmatatelných až po hluboké filozofické úvahy a umělecká díla. Do teď mě mrzí a zároveň se omlouvám, že jsem zatím nezvládl přeložit texty písní, protože dle názvů skladeb se nebude jednat o žádná malá témata (třebas The Grand Inquisitor I: Karamazov Baseness) a samotného by mě zajímalo, do jaké míry se s nimi parta semknutá kolem Robina Stapse vypořádala.

 

Někde výš jsem nakousl otázku směřování kapely, o kterém jsem si myslel svoje a to až do prvního poslechu tohoto alba. Nedokázal jsem si představit nic jiného, než se pánové přidrží postupů nakousnutých na Heliocentric a nebo se (snad na základě kritiky) navrátí do jistých vod ala Precambrian. K mé radosti nenastala ani jedna z možností nebo alespoň ne v plné míře. Jako kdyby vycítili přednosti obou zmíněných alb, dokázali z jednoho i druhého vybrat to nejlepší, skvěle znějící postupy tvrdšího ražení i melodické pasáže přijatelnější větší posluchačské základně, dát to dohromady a ještě celý výsledek umocnit. Známé a otřepané pořekadlo „celek je víc než součet jeho částí“ se mi potvrdilo v plné míře a přesně podle něj mi funguje i aktuální placka. Z tohoto pohledu má novinka ohromný záběr; rozevřela svou náruč, do které s jistotou jí vlastní sevřela drtící pasáže podpořené silně znějícími bicími, mocnou hradbou kytar a Rossettiho zpěvem hrubšího ražení, stejně jako se v ní našlo místo pro chytlavé melodie, pozvolné tempo, příjemnou romantiku, lehké vybrnkávání, smyčcové nástroje a zpěv, který se spíše dá nazvat právě zpěvem. Vše je v hranicích padesáti minut rozprostřeno a namícháno ve správných poměrech, s jistou dávkou oceánovské alchymie, kdy v rámci jednotlivých písní dochází k razantním změnám tempa, narušuje se zažitá kompozice a The Ocean opět ukazují, že nápady jim nechybí stejně jako odvaha dělat něco jinak, než jak jsme zvyklí.

 

S trochou nadsázky se nebojím napsat, že každý si na albu vybere a přitom se nejedná o lacinou a podbízivou záležitost určenou všem. Na nahrávce se dají najít kusy, z nichž je cítit odkaz Precambrian (namátkou Sewers Of The Soul), písně takměř rockové, pohodově melodické, vytvořené umným škádlením strun (instrumentálka Wille Zum Untergang), či rytmicky zajímavé, v kvapíkovém tempu (The Grand Inquisitor II: Roots & Locusts). Vše spojené do jednoho bezvadně fungujícího celku nabízí hned úvodní, titulní Anthropocentric, která vyniká i příjemnými linkami baskytary (stejně jako skladba druhá) a dosti zajímavou hrou bicích, které na mnohých místech alba jakoby hráli zcela odlišné party, svou vlastní píseň a přitom vše dohromady až rafinovaně funguje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky