Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ocean - Heliocentric

The OceanHeliocentric

Jirka D.4.2.2011
Zdroj: CD (# 3984-14899-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Nový přístup, nová epizoda v životě The Ocean. Album je snadno přijatelné, melodičtější a líbivější, ale o to snadněji se možná oposlouchá. Jednoznačně oceňuji experiment, do kterého si tito pánové (a spol.) pustili, protože tím prokázali vlastní životaschopnost a patřičnou dávku kreativní hravosti. Čekat od této desky Precambrian II by byla slepá ulička.

Další recenzí slíbeného post-miniseriálu se z českého hájenství vydáme pár kroků západním směrem, konkrétně do Německa, kde už si to nějaký ten pátek zahrává se zákonitostmi vesmíru a naší planety Země kapela The Ocean. Za těch několik málo let (kapela funguje od roku 2000) tito následovníci myšlenek Darwina zvládli vyprodukovat pořádnou porci muziky, ve které se střetává poctivá hudební práce s lekcemi zeměpisu a velké geologie. Prozatímním vrcholem jejich tvorby se stalo předchozí album Precambrian, ve kterém se na značně rozsáhlé ploše probrali ranými stádii vývoje naší planety a pokud někdo náhodou znáte mezinárodní stratigrafickou tabulku, určitě víte, že z pohledu geologického nelze albu vytknout ani chlup.

 

Dnes tu jsme ovšem kvůli albu dalšímu, které na jaře loňského roku vyvolalo dosti rozporuplné reakce recenzentů a abych příliš nemlžil, uvedu rovnou, že přijetí mnohých bylo víc než vlažné. Placka Heliocentric vydaná v dubnu je první polovinou celkového díla, které bylo doplněno podzimní částí nazvanou Anthropocentric. Kapela se na ní vydala jiným směrem, povětšinou opustila drtící pasáže, v minulosti zanechala hutnou atmosféru utváření Země, rozbouřené sopky modelující reliéfy povrchu budoucí modré planety … ale vždyť není divu!, tentokrát se vše točí kolem zářícího Slunce, které sice umí pěkně připálit, ale stejně tak dokáže být příjemně hřejivé, jiskrné při ranním východu a kýčovitě romantické při večerním západu. Dnes se tvoří sluneční soustava, dnes bude prozářena předchozí temnota jasným paprskem zářivého dne…

 

And God said

Let threre be light

in the firmament

of the heaven.

 

Samotné album je zabaleno ve vskutku neskromně pojatém „digipaku“, který mi ani ne moc vzdáleně připomíná originální práce amerických Tool. Je čím se těšit: vkusně ztvárněná noční obloha, vyobrazená souhvězdí, pohyblivý-rotující štítek v přední části, texty přiložené na kartách ne nepodobných tarotům (jen nepoztrácet) a koutouček černý i tam, kde běžně bývá stříbrný. Při prvním přehrávání ve mně sice byla malá dušička, vzpomínal jsem na hodiny fyziky, uvažoval, že stříbrná laserový paprsek odráží (což je asi dobře), ale černá jej bude pohlcovat, soustava se bude zahřívat (a to už dobře nebude) … no prostě jsem čekal, jestli v rámci desky není zdarma nějaký nechtěný fyzikální pokus s mým starým přehrávačem. Nebyl, vše proběhlo k mé spokojenosti. A jaké že to bylo?

 

Pestré a barevné, rychlé i pomalé, místy kvalitní a místy i méně povedené. Z tohoto pohledu je album směsicí nejrůznějších přístupů, složitých kompozic stejně jako „tuctových“, nejen klavírních balad, hlasu hrubozrnného ražení známého z dřívějška i častějšího civilního vokálu pro mě bez zvláštností a potřebného charismatu nového člena Rossettiho. Základní šestice muzikantů doplněná o hromadu hostů (slovy devět) vytvořila deset skladeb, které se od sebe liší mnohdy dost diametrálním způsobem, snad aby si každý vybral, snad že to tak má být. Ke slyšení jsou jak skladby tvořící pomyslný odkaz předchozí tvorby (Darwinovská The Origin Of Species, Origin Of God a snad i závěr Swallow By The Earth), tak dílka svým pojetím nová, kompozičně odlišná, vyznačující se snahou o jistou hravost a mnohdy hraničící s vymezeným žánrovým kolbištěm. Kapitolu samu pro sebe tvoří balady Metaphysies Of The Hangman a Epiphany, které za význačného smyčcového doprovodu dávají dalece zapomenout, že máme co do činění s kapelou, která kdysi nahrála Precambrian nebo Fluxion. Přístupů mnoho, snad někdy až příliš.

 

Oproti Precambrian jde prostě o velký skok jinam. Naprosto chápu malé nadšení těch, kteří byli zvyklí na jinou kapelu a která se jim najednou proměnila pod rukama. Na druhou stranu já osobně vyjadřuji hluboký respekt ke kroku, který The Ocean učinili, protože tímto albem se v mých očích stali zcela svébytnou partou s vlastním výrazem a pojetím. Zvolnili, zpřístupnili se širšímu publiku, zaexperimentovali si sami se sebou a svoje již dříve patrné netradiční přístupy rozšířili do větší plochy - a tohle oceňuji především, protože i přes slabá místa na albu (která tam jsou, nebudu si nic nalhávat), i přes líbivé melodie „určené pro předškoláky“, dokázali vytvořit album, které může stát zcela hrdě vedle ostatních z podobného ranku. Jsou vůbec nějaká podobná?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky