Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro někoho událost podzimu, pro další nezájem, protože sousedy The Ocean mají na háku a žánrově mimo. Jak kdo chce. Pro mě každopádně očekáváná deska a aktuálně naprosto pravidelná a snad bych se nebál napsat každodenní potrava, protože já tuhle kapelu už dlouhodobě celkem nepokrytě obdivuju. Když už za nic jiného, tak za naprosto ojedinělý přístup ke konceptům a tématům svých nahrávek, k vydavatelské práci a k celkové kultuře toho, jak by měla dnes kapela fungovat ve své vlastní sociální bublině. A když už jsme u výčtu těch pozitiv, tak i pokud jde o muziku, si myslím, že jsou na tom velmi dobře.

Současná deska má trochu krkolomný název a navazuje na svého dva roky starého předchůdce, se kterým tvoří nerozlučnou dvojící mapující jeden ze čtyř eonů naší Země, tedy fanerozoikum. Trochu jsem se na tohle téma rozepsal v dřívější recenzi, takže k osvěžení vašich znalostí geologických období vás odkážu SEM. K aktuální nahrávce si snad dovolím jen tolik, že hlediska názvu a skladby písní mapuje období mezozoika (druhohor) a kenozoika, což jsou třetihory a čtvrtohory v jednom. Blízké by nám to mohlo být především v tom, že tato období jsou poměrné mladá, a že když na Moravě hrábnete trochu do země, najdete tam paleogenní a především pak neogenní sedimenty včetně krásně dochovaných schránek různé vodní verbeže. Čtenáři z Čech si naproti tomu jistě vzpomenou na českou křídovou tabuli (křída je jedna z period mezozoika), no a vlastně všichni teď žijeme v holocénu, zatím posledním období kvartéru, takže to, po čem tady šlapeme, je přesně to ono.

Důležitá je ale muzika. Nějaké změny? Žádné. Pro mě typičtí The Ocean z posledních desek, žádný slyšitelný vývoj, spíš pečlivá práce se známými tématy a postupy, byť s neuvěřitelným důrazem na detail a současně na majestátnost celé produkce. Hudba této party je zaranžovaná velkolepě a místy snad až trochu opouští rámec obyčejné hudební nahrávky. V tomto ohledu si vaši pozornost zaslouží především nejdelší skladba na desce, více jak třináctiminutový opus Jurassic І Cretaceous, což přeloženo do lidového jazyka označuje období dinosaurů. Právě zde se nejzřetelněji rozvíjí vypravěčský styl této kapely, který především díky mnoha dynamickým změnám tempa, aranží a vokálních linek dokáže udržet posluchače doslova přikovaného do židle. Dlouhá plejáda hostů a jejich nástrojů navíc umožnila rozvinout aranže do neuvěřitelné šíře, a tak jestli v jeden moment kapela působí jako semknuté post-hardcorové těleso, vzápětí díky dechové sekci zní - s nadsázkou řečeno - až orchestrálně.

Navzdory tomu ale jádro sdělení zůstává jednoduché, příběhy vykreslované jednotlivými skladbami jsou přímočaré, kompozice přístupné, plné melodií a silné energie. Současní The Ocean nikdy neměli snahu opouštět posluchačky vstřícný model (minimálně od alba Heliocentric, 2010) a nedělají to ani teď, což jim ale nebrání v tom, aby v daných kulisách sehráli bravurní představení. Uvědomění si toho, jak moc dobře se této kapele daří pracovat s možnostmi hudby a v důsledku s lidskými emocemi, začíná v poznání rozmanitosti jednotlivých skladeb. Rozmáchlá Jurassic I Cretaceous, tvrdá a vokálně brutální Palaeocene, naopak vyklidněná Eocene, temná až noirová instrumentálka Oligocene a velmi extrémně ukončená Pleistocene. Tímto způsobem deska plyne, aniž by vzbuzovala pocit nudy nebo jen prostého nepochopení nad tím, co se to děje. Právě naopak, příběhy se odvíjí s neuvěřitelnou lehkostí, samozřejmostí a natolik přirozeně, že zaposlouchat se je stejně snadné jako začíst se do oblíbené knížky. Otáčíte stránku za stránkou a přestáváte vnímat svět kolem. Znáte to? Zhruba tak funguje i tahle deska.

The Ocean z mého pohledu nezklamali a skoro bych v této chvíli řekl, že dvojka předčila jedničku. Především práce se syntezátory je na více méně metalovou kapelu fantastická (zkuste úvod poslední skladby Holocene) a ojedinělá. Něco podobného umí už jen Cult of Luna. Oproti nim jsou ale The Ocean lepší vypravěči a ve výsledku snad i přístupnější tvůrci. Výborná je i práce s dynamickými proměnami, gradací a schopnost dotáhnout skladbu do strhujícího finále a přitom se vyhnout všem žánrovým klišé. Zmíněná Pleistocene jako příklad za všechny. Celkově fantastická deska, jakých se dnes nerodí mnoho.