Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Pooh - Eyes Scream In Cream

The PoohEyes Scream In Cream

Sorgh27.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Ne moc často zabrousím do tuzemských tišin a zálivů, spíše lovím v mělkých šelfech zahraničních oblastí. Když už Česko, tak hmátnu po prověřených značkách a víceméně sázím na jistotu. To ovšem taky není vždycky záruka, jak víme. Občas se ale vyplatí vystrčit tykadlo z ulity o kousek blíž, do lokálních podhoubí a rozhlédnout se v tamních nekonečných proudech.

Tak nějak jsem narazil na skupinu The Pooh. Zcela náhodně a neplánovaně. Nebýt blahodárného festivalu Beseda u bigbítu, kde si kamoš po jejich setu koupil debutní kompakt, utekl by mě pěkně macatej kousek. Já osobně je naživo neviděl, můj dřívější návrat domů byl žádoucí, a nyní toho lituji.

 

I když skupina The Pooh na frontě notových záznamů válčí už od roku 2002, teprve v roce 2009 jim vyšlo debutní CD Eyes Scream In Cream. Parádní políček do tváře unylých, nevyrazných a všech těch revival kapel, kde aby člověk originalitu pohledal. The Pooh jako by ani nebyli odtud. Zcela bez skrupulí se oddávají hrátkám vesměs rockovým, snad i krapet grunge, avšak dosud neslyšeným. Kde se bere ta inspirace, dumám?

 

Výrazné, ale nevtíravé melodie, které mají schopnost zamotat se do závitů mozkových a neodbytně se sápat stále na povrch. Jsou neklidné, nutí mě k pohybu, i když jsem doteď spokojeně klimbal na gauči a sledoval lenivou mouchu pasoucí se na trusu mého stárnoucího morčete. Neúnavné střídání tempa, komplikované aranže, to je vrcholek sladkého dortu, hotový marcipán. Právě v neomšelosti a bezedném prameništi nápadů lze spatřit největší devízi tvorby. Co song, to vlastní život ubírající se plynule v korytu směřování kapely, avšak mající daleko k nějakému opakování či vykrádání sebe sama.

 

Nevím proč, ale hudba mi hodně evokuje jakýsi americký, tak nějak špinavý a pouliční bigbeat. U mě v archivu se každopádně nic podobného nevyskytuje. A tak za planého hloubání mi neurvalý řev masíruje palce u nohou, stěží k vidění samým kmitáním, a přivádí mě zpět do toho šrotu, nadmíru chutně uklohněného. Oceňuji čitelné tempo, kdy se dá do hudby ponořit a zaměřit se na jakýkoliv detail, zcela dle libosti. Zásluhu na tom má určitě i profesionální práce ve studiu Šopa, čímžto skláním malý hold titěrného posluchače tvůrcům a zaměstnancům. Je milé, když se dílko podaří.

 

Je zcela možné, že muziku podobné gramáže vytváří celá řada hudebníků, já si cestu k nim zatím bohužel nenašel. The Pooh jsou v tomto směru pro mě pionýry a nositely nevšedních zážitků. Zcela sobecky jim nepřeji výrazný úspěch. Líbí se mi tam, kde jsou. V lokálních vodách, jednohubka pro fajnšmekry, kteří si je najdou. Na druhou stranu by bylo smutné, kdyby se uznání nedočkali, protože si to zaslouží.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Radek Martínek / 20.11.12 10:06

Pro mne jednoznačně jeden z top5 favoritů na desku roku 2012. Vyjímečné dílo jednak v diskografii Gojiry jako takové, nadprůměrné v zástupu následovníků. Pravda, není to žádný pokračovatel The Way Of All Flesh. Hodně se povolil plyn (až na vyjímky), je to podstatně více melodické, smazalo to občasnou větší podobnost s Messhugah. Kapela složila obrovské, velké až epické fláky. Je to stále syrové, nervní, roztěkané a jsou tu protirytmy. Hodně přibylo vokálních efektů a zpěvu celkově. Výsledek považuji za naprostou špičku - kapela dospěla v těleso, které umí napsat skvělé, vysoce technické skladby a s úžasným nadhledem je pak zahraje. Ačkoli je to opět silně depresivní deska, cítím v ní radost z hraní a nadhled, jaký jsem z ničeho už delší dobu neslyšel. I proto s recenzí naprosto souhlasím.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky