Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ruins Of Beverast - Blood Vaults - The Blazing Gospel of Heinrich Kramer

The Ruins Of BeverastBlood Vaults - The Blazing Gospel of Heinrich Kramer

Victimer16.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Nejsem sice omráčen jako v případě elitní epiky předchozího alba, přesto jsem znovu ponořen do pocitů bezvěrce, jehož posláním je plenit beztvaré. Nebe je v plamenech, dýchat se nedá.

Nechť chátra nebeská a odpad černoprdelnický skrze povadlou vulgárnost raději zavře své vikýře. Není jejich čas, není na pořadu dne brát je mezi nás, co zasaženi jsme jedovatým kopím zhýralého bojovníka Alexandera a jeho projektu THE RUINS OF BEVERAST. Tam, kde čtyři roky staré plameny dolízaly genitálie obětí na poslední chvíli vystoupivších z hořících klášterů "Foulest Semen of a Sheltered Elite", neb sám jejich název je zavrhoval k popravení, nastal čas poohlížet se po novém trýzništi těch, co již možná zapomněli. Ach, jak vás nenávidíme.

 

Název alba čerpá ze započaté ságy skladeb "Blood Vaults", která nabrala dech na albu "Rain upon the Impure", na kterém je hezké, že vyšlo přesně na Vánoce, aby pak pokračovala na předchozím počinu. Její odkaz je dnes vtěsnán do názvu alba samotného. THE RUINS OF BEVERAST se na novince znovu pohybují tam, kde je jim nejlépe, mezi atmosférou chorého, ovšem výpravného black metalu a močály doom metalového chřtánu. Vzniká tak epicky infekční kreatura, která se chvíli vznáší vysoko nad klenbami starých dómů, aby za čas upadla v beznadějné brodění se ve výkalech, které nám panstvo denně sesílá z přepychově stavěných toalet, kde nechává spočinout své zarudlé zadky. Je možná mírnější v následování hrubých sypanic, o to více však utahaná v odpudivosti a zmaru. Je dalším krokem v definování zla. Odkaz Bathory je cítit na sto honů, stejně jako maximální temnota, která je v případě tohoto projektu stejně prioritní jako old schoolová aura dodávající dílu více na upřímnosti a původnímu zapálení.

 

 

 

 

Prim znovu hraje atmosféra. Přednostní to právo třímat v rukou celou strukturu hrozivosti pomocí efektně využitých motivů v dlouhých kompozicích. Tohle prostě Alexander umí. Skvostně vyladit epicky hororovou náladu a dokrmit tak poměrně předvídatelnou stavbu songů. Vše je šponované na maximum, zlo, doom metalová kalnost, chóry z fantaskních hradů a také autorovo zalíbení v rouhacích praktikách, neb on je tím, kdo smí házet špínu na tvory zaslíbené nebi.

 

Ačkoliv jsem si naprosto jist, že se do nové nahrávky promítla znovu ta oddanost starobě, plísni a krvi po zesnulých představených, už nejsem tak uchvácen jako v případě minulého díla. To kolem sebe postavilo neprostupný val, přes který nelze jen tak proniknout. Tehdy to bylo příliš silné. Jiné, výpravnější, snad i rozkročenější. Devět ohavných poselství dnes splňuje úlohu spíš dobře odvedené práce než něčeho, co by mělo uhranout. Přesto je album maximálně propracovaným artiklem zla, do jehož nitra se noří jen duše zvrácené a vnitřně nemocné. Vyvolává plazivou zkázu a bere si do svých dlaní špínu, ve které dusí ty, co nenávidí. Ano, THE RUINS OF BEVERAST, to je nenávist. Přesvědčení v bolesti, chtíč pokořit nedoknutelné. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jan / 14.2.18 13:55odpovědět

Výborné, choré, epické, atmosféra.

Victimer / 16.12.13 19:43odpovědět

Je to tak. Tady ta věc tady původně neměla vůbec být, ale stalo se. Nutkání. Baví mě se k té odporné desce pořád vracet :)

Coornelus / 16.12.13 9:37odpovědět

Hodně zajímavá deska. S velkými přestávkami se jí snažim pochopit už pěkně dlouho a furt ne a ne do ní naplno proniknout. Při tom je evidentní, že je v ní silný potenciál, ta chorobnost tam cítit je :-) Třeba jí časem plně docenim, některé věci není vhodné uspěchat.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky