Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
The Squirm - Thru

The SquirmThru

Victimer12.1.2013
Zdroj: mp3 promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Semknutější a velmi osobní nahrávka prezentující se hlavně klady, na zápory a remcání je čas jen místy. THE SQUIRM umí být sví.

Třetí studiová podoba Aleshova projektu se dívá skrz osobní tématiku věnovanou opačnému pohlaví. Nová elektroinstalace temných i vášnivých pocitů trvá od září loňské sezóny. Každopádně Alesh se spolu s THE SQUIRM už za ta léta zaběhl, definoval svůj styl a dá se předvídat co od něj očekávat. Osobně pro něj mám slabost, ale umím k němu být i kritičtější, což se odvíjí jak od mých dávných elektro potřeb dospívajícího panice, tak zvýšené pozornosti ke všemu co v sobě nese kloubení bigbítu a synthy aparátů. U THE SQUIRM tohle platí přímo ukázkově.

 

V samém začátku podzimu nastal čas popohnat severomoravské elektronické moduly skrz rockovou terminologii a následovat tak předchozí album "In A Decadent Apathy". A jsem upřímně potěšen, že se autor nesnažil využít dva roky starou nahrávku jen k tomu, aby na ni navázal, ale že se vydal skrz momentální rozpoložení úplně jinam. Evidentně. "Thru" se pohybuje na menším, stísněnějším prostoru, udržuje si určitý rukopis, který se až na výjimky nemění. Což je dobře pro fans posledních nahrávek Mortiise, hitovějších Nine Inch Nails, nebo se zavřením obou očí, Pain. Děj novinky se odehrává pod specifickou ulitou a to nejen zvukovou, ale zejména tvůrčí. Neznamená to ovšem, že podléhá stereotypu. THE SQUIRM spolu s ní transparentně poukazují na fakt, že je třeba oddělovat termín monotónní od monotématický. I přes hutnější, chcete-li masívnější, spojení elektroniky s kytarami, nevyvolává "Thru" pocit jednotvárnosti či těžkopádnosti. Ne ne, věc se má trochu jinak. "Thru" je v tomto ohledu mnohem jistější, než jeho předchůdce. Kráčí si svým koridorem, který byl předem dán a jediné co mu lze upřít, je větší poměr barevnosti, které se desce logicky dostává v omezenějším množství. Takže pohledy na novou tvář THE SQUIRM z hlediska celkové polohy, jsou pouze dva. Ten, který akceptuje semknutější a lépe vstřebatelný materiál vs. prahnoucí po více vlivech a rozevřenější náruči motivů. Alesh z většiny připravil nahrávku sám, a to se odráží v jejím znění. Osobní koncept zkrátka potřeboval osobní přístup.

 

I tak se Aleshovi povedlo dát dohromady dostatečně proměnlivý materiál pojící zasněnější části s těmi agresivnějšími. Jen jsou svázanější a skladby (ať už si je pustíte v libovolném pořadí) působí jako sourozenci spojení pupeční šňůrou, kterou nelze jen tak oddělit. Co albu nemohu odepřít je výrazný hitový potenciál. Alesh umí odhalit a vytáhnout z jednolitého kusu samplovaných pulsů chytlavý refrén, který podpoří chytrou kytarovou či elektronickou linkou. V jednoduchosti je síla. A přesně takový typ síly je i na "Thru". Otázkou zůstává, zda-li je také v přesvědčivosti. Tady si už tak jistý nejsem. Hoši z redakce mluvili o Tématech Williama Blakea od Vlčích synů potulujících se po Oslu. Ale spletli se, kromě šlágru "Bitter Aftertaste Of Loneliness" to totiž není pravda. "Kiss Of Disappointment" zase neznamená být nutně pod nadvládou hlubšího spánku Tiamat, ale náladové podobnosti tu jsou. Důležité je finální zjištění, že to pozitivní, co si z desky odnáším od prvního poslechu až do dnešního dne, ve mně přetrvává, ale jsou zde také hlušší místa, kdy je pozornost odvedena jinam, ne-li soustředěna rovnou na další track. Je složité chtít, aby album znělo od začátku do konce v nadstandardním režimu, ale "Thru" občas doplácí na jisté uspokojení, kdy je potřeba si na další hladinu adrenalinu zvyšující part pár minut počkat. I tak si myslím, že jsem albu porozuměl, dokáži se do něj položit a odnést si jeho odkaz. Jen je občas až příliš předvídatelné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

http://bandzone.cz/thesquirm / 28.1.13 16:29odpovědět

> Jirka D. Album The Squirm "Thru" vyšlo krom digitální edice také v podobě CD nosiče, které lze zakoupit na: the.squirm@seznam.cz

Jirka D. / 12.1.13 10:43odpovědět

Čéče, já jsem tam ta témata W. Blejka někde zachytil, taková rychlá vzpomínka nebo co. The Squirm je ale i tak dost specifická záležitost a na naší scéně aby se něco podobného pohledalo. Nelíbí se mi ale čistě digitální edice. 60 %

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky