Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Skutečně zajímavá partička, tihle THE TWILIGHT SAD. Do mého podvědomí vpluli teprve nedávno, ač je pitvaná položka již jejich třetím dlouhohrajícím nosičem. A obdobnou hudební injekci jsem prostě potřeboval, podobně stižené soubory mnou občas proletí a nyní nastal čas na další z nich. Pro přiblížení, trojice ze Skotska bývá titulována termíny jako krautrock, post punk, či industrial rock a se žádnou z těchto škatulek by neměl v konečné identifikaci být problém. Vedle toho je potřeba připomenout, že kapela je svou hudbou zejména schopna vyjádřit mnoho emocí, což je ve společnosti poměrně ruchového a toporného rocku jistě pozoruhodné. Neméně pozoruhodným je pak postupný proces vzájemných sympatií. Ty nastanou v okamžiku, kdy se tma a ticho spojí s hlučným korodujícím klepotem. Jen zdánlivě budeme nerušeně smutní, rušeni totiž budeme neustále a promyšleně.

Když povím, že poslech "No One Can Ever Know" je svým způsobem nestandartní záležitostí, neřeknu nic nového ani mimo mísu. Během prvních chvil ve společnosti dojemně rockující kapely, je člověk vystaven tvrdému skotskému dialektu aneb kdo nezná érrr, tak je amatérrr. Ten je navíc podán ve zvláštní poloze, kdy jsem si na okamžik myslel, že THE TWILIGHT SAD jsou Frantíci, co vůbec neumí anglicky a tak nějak to zkouší sdělit... No, s podobným přízvukem jsem se po vokální stránce snad ani nepotkal. Zpočátku uťáplé skladby s primitvním rytmem kolikrát rozkvetou do výrazných barev a je jedno, jak k tomu došlo. Ostrovně studení rockeři jsou docela jednoduše schopni zahitovat na atmosféricky pochmurnou notu a není k tomu potřeba klenutých vokálů ani nečekaných riffů. Projev je založen na jakési introvertní vlně, lehce rebelujícím bigbítu, který když zrovna chce, dokáže podmanit a rozvázat jazyk. Pak i ten ostrý skotský zní naprosto přirozeně. A jakmile přejde přirozenost a zvyk se změní v prioritu, můžeme se dokonce bavit o hudebním básnictví. A pak že to zní jak ostré menu z druhého břehu kanálu La Manche...

Komu tedy produkci THE TWILIGHT SAD doporučit? Nejspíš hudebním melancholikům, kteří nesahají daleko pro noise prvky a nebojí se elektronických pomůcek a při tom všem stíhají být zamyšleně alternativní. Deska "No One Can Ever Know" není kopancem mezi oči, neohromí, ani nebude aspirovat na post něčeho unikátního, něčeho, co nestojí na pevné zemi. Na to je příliš uzavřená sama ve svém světě. Ovšem její hlavní sílu spatřuji v neustálé dráždivosti. Už onen skromně strojnický sound k tomu přímo vyzývá. I když je album hozeno jedním směrem, dokáže v sobě vyškarabat dostatek motivů a nápadů, jak zaujmout. Jak jeho odkazu čím dál hlouběji naslouchám, nedám už na tento způsob rockové temnoty prakticky dopustit. Pokud se na nové nahrávce budeme bavit vedle dikce Jamese Grahama o další dominanci, mělo by být prostor věnován keyboardům. Jsou všude, jsou staromilské, nostalgicky osmdesátkové a atmosféru desky drží zejména ony. Klávesový rejstřík THE TWILIGHT SAD by dal popsat jako souboj mezi chladně tuctovým rytmem a hřejivou mastí neveselých atmosfér.

Překvapení? Snad ani ne, jen určitá neplánovaná zastávka na poli, které mě přitahuje den ode dne více a respektovat potenci skotských post punk dudáků je po vydatně družných večerech už povinné. Sice mi na tomto místě chybí srovnání s předchozí tvorbou, ale nehledal bych v tom problém. Čas od času neuškodí se nechat vést aktuálnem, bez ohledu na minulost a vypěstovat si nerušený panický názor. Závěrem snad jen tolik, že "No One Can Ever Know" rozhodně doporučím všem, co chtějí zapátrat v oblasti chmurného rockování. Způsob jak jej servírují THE TWILIGHT SAD, nemůže bolet žádného kdo bolest vyhledává a rád ji díky hudbě vstřebává. Pro myšlenkové hypochondry a vnitřní potížisty zkrátka neodkladný důvod se nesmát.