|
|
||||||||||
Osmá studiovka kapely, která ovlivnila prakticky celou industriální scénu, to už je poměrně událost. Tahle je po devíti letech a mám chuť říci, že nejsem z těch, kteří by ještě očekávali nějaký průlom. The Young Gods už jsou v pozici, kdy nemají potřebu někomu něco dokazovat, jejich status je neměnný. Jejich staré desky byly doslova revolucí přístupu k muzice, staly se „jiným industriálem“ než jejich okolí. Punkové vyznění, obliba v kabaretní muzice, hlukové clony. Každá deska jiná, experimenty se zvuky a projevem, čiré industriální umění.
Data Mirage Tangram je poklidnou deskou vyklidněných pankáčů, kteří už nechtějí burácet, ale chtějí znít prostě po svém. A vždycky je poznáte. Není to jenom Franzovým přednesem, je to charismatem muziky. Je to paletou zvuků jaké používají, svým vesmírem. Myslím si, že není člověk, co načichl k industriálu, aby nepoznal jejich muziku. Je proto nutné k jejich muzice nějak přistupovat. Data Mirage Tangram je hypnózou, umírněnou polohou soustředěnou na čirý efekt, je to industriál odrostlé generace. Treichlerovi už bude šedesát, své vrcholné časy už má za sebou, muzikou už nehodlá šokovat a bořit hranice. Chce u ní přemýšlet a takový je k ní i jeho přístup.
Vše je soustředěno opět okolo perkusí, pro The Young Gods byla rytmika vždy to naprosto zásadní. Experimenty s ní se ale za těch 34 let (!) dostaly do stádia, kdy už kapela přestala akceptovat jakékoli hranice a skladby staví na velice divokých analogových hrátkách. Nebo na naživo zahraných bicích, jejichž rytmika je posléze roztrhána a zase slepena do složitého propletence úderů. To vše obklopuje vesmír s proměnlivou intenzitou. Takový Moon Above je šestiminutovou podobou toho divočejšího a umělecky výraznějšího celku jejich současné tváře. Pro mne ale osobně až s další skladbou začíná vrchol desky, jedenáctiminutová All My Skin Standing je přesně tou jízdou, která bere dech. Pomalá hypnóza, kterou okolo páté minuty začnou protínat metalové kytary, tak to mi připomíná staré časy. Vzpomeňme si na Moon Revolutions z průlomového devadesátkového období desky Only Heaven. To byla skladba s podobným vývojem jako tato, uzavřela v sobě posluchače a postupně budovala atmosféru se stopáží nad deset minut. Divoké kytarové běsnění ke konci All My Skin Standing je parádním vyvrcholením a mně tak nějak dochází, že oni se velmi rádi vrací k podobným celkům. K promyšlené hře s posluchačem, kterou lze natahovat až na hranice mezí. Vždyť o tom ale industriál je.
Jako vzorovou skladbu bych si vybral druhou Tear Up the Red Sky, je to taková klasika „novodobých“ Bohů. Myšleno tedy vzor „po roku 2000“, tedy po Second Nature. Středobodem jsou výrazné perkuse, občasné exploze v refrénech, soustředění se na budování atmosféry. Analogové mraveniště. Kytarové experimenty okolo, občas trochu pokřivený prostor a přehulené barvy. Deska se dělí na čiré experimenty a na hitovější věci, což je ale sestava kompozic, na jaké už jsme si dávno zvykli. Ačkoli tohle dílo vzniklo až po devíti letech, na přístupu kapely se prakticky nic nezměnilo. Myslím si, že i u The Young Gods to bylo devět let postupného vývoje, zaneprázdněnosti životem, nějakých myšlenkových stavů a nulového spěchání na nový materiál. A tak by to asi vlastně mělo být.
S deskou jsem spokojen, má příjemný zvuk, lehce dráždí na jazyku a opíjí pomalu mysl. Stále tam někde cítím ty industriální pankáče, co chtějí ven, ale už fakt jen zlehka. Desku samozřejmě můžu trochu nakopnout za stagnaci, za nulový počet agresivních věcí (jako byly svého času Gasoline Man nebo Kissing The Sun). Mohu se ošívat jako nevrlý dědek s jedovatou slinou v oku ohledně toho, že už to není ten šrumec, že už nedělají experimenty s kabaretní muzikou, nebo že už to není věc kontrastu skladeb. Ne není a nikdy nebude. Je lepší vydat umělecky hodnotnou desku, kterou budete mít chuť si prostě pustit, nebo budete naslouchat kapele, která se bude snažit dělat to jako za mlada? Opravdu je potřeba se neustále nějak překonávat? Či snad podlehnout výzvě a spolupracovat třeba s orchestrem, prostě aby ty starý fláky zněly jinak? Já děkuji, ale nechci. Jsem rád za sebereflexi velkých umělců, kteří si svou pozici na scéně uvědomují a kteří po devíti letech nepřicházejí sice s revolucí, ale s velice dobrým materiálem. S něčím, co si prostě rád poslechnu. Povznést se totiž nad vlastní tvorbu a vrátit se na scénu s muzikou, ze které srší zkušenosti, to dokáží jen opravdové osobnosti.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Two Gentlemen
Vydáno:Únor 2019
Žánr:industrial rock
Franz Treichler - zpěv, kytary, samply
Cesare Pizzi - klávesy, samply
Bernard Trontin - bicí
1. Entre en matière
2. Tear Up The Red Sky
3. Figure sans nom
4. Moon Above
5. All My Skin Standing
6. You Gave Me A Name
7. Everythem
The Young Gods
11.12.13, Brno, Fléda
Lo-Ruhamah
Anointing
Inmoria
Invisible Wounds
Saevus Finis
Facilis Descensus Averno
Darkher
The Buried Storm
Electric Wizard
Black Masses
Apathy Again
Mechanic
Deafheaven
Sunbather
Neurotic Machinery
Causality Principle
Acherontas
Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)
Five Seconds To Leave
Nina Who Wasn't
Floridští rouhači vydali koncem dubna nové album nazvané Banished By Sin. Obsahuje dvanáct skladeb znějících jako ten správný chlív.
1.5.2024Tradiční festival folklórní hudby Antitrend ročník 2024 se opětovně v Žabčicích u Brna odehraje v sobotu 29. června. Startovat se bude v pravé poledne...
1.5.2024V sobotu 4. května se v brněnském klubu Unleaded Coffee uskuteční koncert kapel, které spojují sklony k psychedelickým vrtochům.
26.4.2024Francouzská náladovka Alcest zveřejnila nový singl s názvem Flamme Jumelle, ke kterému vznikl i videoklip. Skladba se objeví na chystaném albu Les Cha...
26.4.2024Nová deska The Way Forward kapely Black Tusk je aktuálně celá k poslechu, klikejte SEM.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.