Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Them - Manor of the Se7en Gables

ThemManor of the Se7en Gables

Sarapis12.11.2018
Zdroj: mp3 320
Posloucháno na: mp3 player Philips // PC + Koss the Plug, AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Them podruhé a zase slušná trefa!

Jestliže se Them na své prvotině Sweet Hollow odvážili vstoupit na posvátnou půdu Kinga Diamonda, aby mu v trezoru trochu prohrábli zežloutlé partitury, letošnímu následovníku Manor of the Se7en Gables obdobná loupežná výprava nepředcházela. Jablko, které před dvěma lety padlo přímo pod strom, si na horké novince hledá svou vlastní cestu a výsledkem je, že se odkutálelo o kus dál. Do stínu, pod kopec a hlavně Kingovi z očí.

 

Opatrnosti v blízkosti Them není nikdy dost. Však jsem to psal i v recenzi na debut – člověk neví, co si o nich má myslet a z jaké strany si dát pozor. Ve hře je nedůvěra v nepůvodnost, ale i láska k žánru a hlad po vzácných záhrobních radostech. Každý si jistě tehdy vybral, co si zasloužil a kdo to moc neřešil a Sweet Hollow vzal na milost, určitě neudělal špatně. I s odstupem času je to nahrávka, která nejen bere, ale i štědře rozdává. Přiznám se, že jsem Them moc nevěřil, že by se jim podařilo překročit svůj stín (a především stín slavného Kinga), ale Manor of the Se7en Gables mě každým poslechem horlivě našeptává a přesvědčuje, že jejich mise dopadla nad očekávání dobře. Což je zvláštní, protože ingredience se změnily pramálo.

 

Them stále vycházejí z ověřeného mustru, který recyklovali na debutu, přesto nová nahrávka působí osobitěji, než by se mohlo v kontextu uctívané předlohy zdát. Přestože je zvuk ošetřen tak, aby to neublížilo například fanouškovi Metallicy, Them fakticky přitvrdili a svou verzi gotického hororu nakopli v několika výskytech s pořádným thrashovým rozběhem. Neslučitelná vytíženost Kevina Talleyho (objíždí svět s kdekým) sice potvrdila hrozbu rozpadajícího se superkorábu, ale jeho nástupce Angel Cotte za to umí vzít taky s pořádnou vyřídilkou, což je základ veškerého strašení. A tak svižné výpravy ze hřbitova, kolem kostela a zpátky jsou někdy pěkné sprinty, zvlášť když se Troy Norr alias KK Fossor vyloženě naštve a splašenému kočáru velí rozhodným hrubozrněním. Jeho vokální projev je největším a zároveň nejmenším pojítkem s modlou Kinga Diamonda, protože na jedné straně jí uctívá typickými výšinami (např. ve Witchhunter nebo Seven Gables to Ash) a na druhé straně zcela odstřihnut od pupeční šňůry čerpá ze svých vlastních zásob. Co je však nejdůležitější – s přibývajícími poslechy je to čím dál tím víc jedno a iniciativu přebírají skladby a děj.

 

 

Útrapy hrobaře-smolaře rituálem na konci Sweet Hollow zdaleka neskončily, naopak prostor pro další vývoj příběhu se otevřel do takové šíře, že jej nemůže utnout nikdo jiný než nesmiřitelný lovec čarodějnic z Anglie. Dynamika děje je precizně vyjádřena nejen skladbami a jejich náladou, ale také scénickými vsuvkami a vloženými dialogy. Zpočátku jsem měl obavy, že toho je moc a že to jsou spíš laciné berličky, nicméně postupem času to zapadlo do sebe. Na vlnách kousavého a přitom melodického heavy metalu se odehrává drama, které dokáže vtáhnout, ale zároveň stranou vykouzlí nejeden náznak nadsázky. Stačí se mrknout na obal, slyšet typickou žánrovou baladu Ravna nebo Sherlockovské well well well v závěrečné Punishment by Fire a nemůže být pochyb o tom, že kromě profesionality jsou Them také v určitých fázích milovníci klišé a žánrových jistot a že jim nechybí nadhled, jehož absence je v prostředí hororu většinou cesta do míst, kam slunce nesvítí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 12.11.18 10:16odpovědět

Jo, je to trochu jako když Diamond přitvrdil na Voodoo (a dalších deskách poté). Hutný sound, jaký tu náhle je není na škodu, je to přirozený vývoj. Z desky nijak zásadně nadšený ale nejsem, nic moc zázrečného mi z toho neleze. Má to už vlastní xicht, ale i po čase je to pro mě jedna dlouhá skladba ze který občasně vyskočí zajímavá pasáž nebo refrén. Nic víc.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky