Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Then Comes Silence - Trickery

Then Comes SilenceTrickery

Victimer26.7.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Then Comes Silence jsou věrni post punku až za hrob i ve třech.

Na jaře vyšlo u renomovaných Metropolis Records už sedmé album švédských gotiků Then Comes Silence. Už jen ve třech, o to víc semknutých a vzhlížejících k post punkové scéně. O jejich nekončící fascinaci tímto temně svůdným světem, který nás už po desetiletí láká do svých pavučin. A v případě nového alba Trickery nesmíme zapomenout ani na elektroniku, která tu má také svůj podíl. Respektive na využití retro synťáků, kterých se Svenson nabažil díky svému projektu Neonpocalypse a evidentně to zanechalo svoje stopy. Což potvrzuji. Takže dnes už jen trojka muzikantů Svenson, Fransson, Zombie vzdává hold post punkové scéně svým novým albem Trickery. Jaký to milý název pro potvrzení přátelství a vzkaz komunitě. Takový post punkový.

 

 

O Then Comes Silence tady psal už třikrát kolega Garmfrost, jmenovitě o albech Nyctophilian, Blood a Machine, přičemž jsem si to druhé zamiloval a třetí respektoval, i když podle mého kvalitativně svému předchůdci nestačilo. Čas ale pádí a od Machine jsou to dlouhé čtyři roky, takže jsme možná nechtíc vynechali album Hunger (2022), kde ještě kapela hrála jako kvartet. Od novinky Trickery lze tedy čekat novou krev a výzvu už jenom v tom, že Then Comes Silence zůstali ve třech. Ano, Trickery je poctou post punku a je to post punk se vším všudy. Nebo, mám-li být přesnější, spojení post punku, staré elektroniky, kožené rebelie a vstřícných melodií. Je v tom přímost, ostré lokte i hřejivost, protože hitově je na tom novinka opět příkladně. Jen si vybrat. Za mě jsou v tomto ukázkové hned první dvě skladby Ride Or Die a Like A Hammer. Pak jsou tu taky skladby, ze kterých jde docela hodně dopředu syntetika. Jistě, ta stará. Jako například Ghost House, Feel The Cold nebo The Masquerade. Celé album potom zní víc elektronicky, ale vše se nadále odehrává pod temným gotickým závojem, jinak by to ani nešlo.


Poté, co mi před sedmi lety album Blood přišlo jako to nejlepší, s čím jsem se mohl v rámci gothic rocku zrovna potkat, mám na Then Comes Silence logicky přísné požadavky. Kapela mě od té doby ani jednou nezklamala, ale ten pocit, že jde vše (alba Machine a Hunger) postupně trochu dolů někde uvnitř hlodá. Nezměnil se. Ani s Trickery to ze začátku nebylo jinak. Blood je prostě takový můj gotický miláček, ke kterému se pořád vracím. O to pozitivnější bylo zjištění, kolik schopností v Then Comes Silence v rámci toho, jak udělat chytlavou gotiku pořád dříme. Ne, oni se taky nezměnili.


Nové album poslech po poslechu odkryje svá lukrativní místa. Asi právě proto, že tahle kapela to nehodlá balit a je pořád s tou temně a jemně rebelující kulturou těsně spjatá. Z novinky se nakonec vyklube hodně slušná deska, která působí jako politá živou vodou. Ten tam je můj první dojem, že všechny skladby až příliš převyšuje hitovka Like A Hammer, kde mě od počátku ten ústřední klávesový motiv střílel až kamsi do astrálu. Pro tohle mám prostě slabost, stačí málo a jsem mimo. I po týdnech pořád učinkující kousek, který to v sobě má. Až další a další protočení odhalila, že právě takové Trickery není. Album jedné skladby Then Comes Silence nenahráli nikdy, jejich desky působí kompaktně a plně všechny. A platí to i pro novinku.

 


Skladba jako Stiffs je pro mě jednou za všechny, které se mi otevřely, až co jsem sklepal ten původní dojem jednoho, v popředí stojícího songu. Má v sobě tu prostou post punkovou chuť se líbit. Být přítulná i ostrá, s typicky vytaženou basičkou. Trickery se nakonec ukáže jako silná deska. Nejsem z ní paf, ale mám z ní radost. Je přesně taková, jakou ji vyprovází průvodní slova. Což se taky neděje zrovna pokaždé a člověk si musí najít svou vlastní cestu. Ta, kterou mě vedou Then Comes Silence možná není tak svůdná jako v roce 2017 (Blood), ale chodím po ní velmi rád. I proto, že tento temně rockující koláč nálad můžu odjakživa. Tedy od prvního setkání s gotikou. A taky proto, že jsem nakloněn tomu dát víc čuchnout synťákům. Čím jsou starší a jednodušší, tím lepší. Ale samozřejmě je to o albu jako takovém. První pochyby vystřídala radost a porozumění. Jistě, i na Trickery se najdou místa, která mi nejsou úplně po chuti, ale i na to jsem si u této kapely za ty roky už zvykl. Takže ano, Trickery jsem si oblíbil.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

ivan / 16.4.22 13:56

Recenze dělá trochu dojem, nejspíš ne záměrně, jako by se jednalo o nějakou začínající kapelu, která na sobě musí ještě zapracovat. Přitom se jedná o jednu z prvních US kapel, která vychází z postupů Agalloch. Začínali v 1. dekádě 21. století, ve stejném období jako třeba Wolves in the Throne Room. V tomhle období bych taky osobně hledal jejich nejzdařilejší kusy. Zejména dřevní a improvizované demo Into the Archaic (2005), alba Hail Wind and Hewn Oak (2008) a ještě The Light That Dwells in Rotten Wood (2011). Tady podle mě zněli nejoriginálněji, řekl bych nejuvěřitelněji. Pestré a zapamatovatelné skladby plné nápadů, zdaleka ne jen kulisa, jak u tohoto žánru bývá. Další alba, včetně aktuálního, už pomalu upadají v šeď a průměrnost, nosný motiv aby člověk pohledal. V tom je recenze výstižná. Skoro bych až řekl, že to nejlepší období mají už za sebou.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky