Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Therapy? - Hard Cold Fire

Therapy?Hard Cold Fire

Jirka D.6.6.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Kinda Agency
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Po minulé výborné desce návrat zpátky na zem a takové dodýchání po prudkém rozběhu patnáctého alba.

Severoirští Therapy? se pozvolna blíží k pětatřicátému výročí založení kapely a pomalu se začínají počítat k nezdolným matadorům hudebního světa, do kterého během své existence zapsali několik velmi silných nahrávek. Probírat se celou historií nemá na tomto místě praktického významu, kdo zná a poslouchá, může si v hlavě zrekapitulovat a zavzpomínat, ti ostatní za domácí úkol dostudují aspoň ty nejdůležitější milníky. Význam naopak má minimálně připomínka minulého alba Cleave, které vyšlo v roce 2018, znamenalo návrat Chrise Sheldona do producentské pozice a aspoň v mých uších znamenalo možná až překvapivě čerstvý vítr od kapely, u které bych už to (upřímně) nečekal.

 

Therapy? bandNová deska, v pořadí šestnáctá, evidentně převzala úspěšný model z minula a snaží se toho měnit co možná nejméně. Album Hard Cold Fire vzniklo v produkci stejného týpka, vyšlo na stejném anglickém labelu (Marshall), je podobně dlouhé, respektive krátké se stopáží jen velmi málo přesahující půlhodinu hracího času, a svým obsahem se urputně brání komplikovat cokoliv nad rámec standardu. Všechny skladby do jedné (a je jich deset) jsou jednoduchoučké rockové písničky naprosto běžného formátu s průměrným časem tři minuty plus mínus pár vteřin. A tahle předvídatelnost je bohužel tou největší slabinou alba, které se marně rozpomíná se na energii svého předchůdce a jen na půl plynu opakuje to, co před pěti lety mimo jakákoliv očekávání zafungovalo.

 

Nicméně vůbec to není o tom, že by Therapy? natočili nějakou vyloženě blbost a je docela dobře slyšet, že výsledný playlist je takový mix aktuálních možností kapely současně se záměrem strefit se do očekávání průměrného fanouška namlsaného předchozí deskou. V tomto kontextu pak jednotlivé skladby oscilují mezi příjemně energickými položkami (Bewildered Herd, Poundland of Hope and Glory a asi nejlepší skladba desky Ugly) a těmi spíše otravnými, kde už to s tím refrénem přeskočilo snesitelnou míru (Woe, Joy). Přičemž od každého je ke slyšení přibližně stejně. Zvláštní kategorií jsou skladby vysloveně chcíplé typu Two Wounded Animals, kterým chybí jakákoliv energie a které mají ambice při poslechu uspávat (ano, i Therapy? něco takového dokázali...). Při úvaze nad deskou jako celkem se ale nemusíte nutně dostat do slepé uličky nebo nedejbůh pocítit hořkost na patře, nato je vydaná desítka skladeb příliš nekonfliktní a poplatná nějaké standardizované představě o rockové skladbě z pera této rockové ikony. Což je za mě maximum vytěžitelného potenciálu a rozhodně nemůžu tvrdit, že by to bylo dost, byť s jistou mírou tolerance se to poslouchat dá.

 

Co mi naopak vadí, a to tak že hodně, je příliš hrubý zvuk desky, kterým se evidentně někdo (Chris Sheldon společně s Robinem Schmidtem, nebuďme slušní...) snažil vytáhnout z alba víc energie a dravosti, než kolik vlastní hudební obsah nabízí. Především kytara zní jak bezcharakterní tupá rašple a svou neučesanou masivností v mixu zastiňuje na mnoha místech poměrně úspěšně rytmickou sekci. Celková obhroublost produkce s masivně sníženou dynamikou zvuku je za mě jasným signálem myšlenkových úvah typu „když nejsme tak nápadití jako dřív, budeme aspoň hlasití a všechny pochyby přehulákáme“. Na jednu stranu se to může jevit jako úspěšný recept na prvotní upoutání pozornosti, na stranu druhou kocovina u takového modelu přichází poměrně rychle a pozornost se po čase začne bez ptaní vytrácet. Zhruba tuhle cestu jsem sledoval během toho, co jsem Hard Cold Fire poslední víc jak měsíc proháněl ušima. Většina skladeb mi s odstupem přijde jako pohodová muzika na víkendové popíjení s partou kdesi v meziprostoru mimo realitu všedních dní, ale častější poslech by mohl probudit čirou nenávist. Takže klidně zkuste, ale nechci potom slyšet, že jsem vás nevaroval.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 25.1.18 10:48

Možno som to zle formuloval, možno ak by sa dali robiť odstavce, tak by bol môj príspevok prehľadnejší. ______ Kapely Bikkinyshop sa týkala len pasaž po "... mimo môj záujem." ______ Pojem "crossover" bol premostením k samostatnej úvahe o tomto "štýle" ako takom - tuto v našich reáliách, v rodnom jazyku. Asi som sa zle vyjadril - ja Kabát nepovažujem za mačkopsa. Ako táto pet-chiméra mi pripadá väčšina kapiel, ktoré produkujú nejaký crossover (alebo sa tomu pojmu vyhnú a na banzone si ako štýl zadajú rock/punk/post-hardcore/metalcore/emo metal). Žiadne meno tu nenapíšem, pretože - napriek tomu, že som počas predošlého roka prišiel do kontaktu s viacerými kapelami tohto razenia - žiadne som si nezapamätal (keďže ma nezaujali, niektoré až odpudili). ______ Kabát v tomto prípade je niečo, čo mi príde na um hneď, ako počujem takúto kapelu spievať v češtine. A moja otázka smerovala na to, či určitá podobnosť vo frázovaní, prízvuku, polohy a farby hlasu spevákov týchto kapiel navodzuje dojem podobnosti s Kabátom aj u Čechov, alebo je len vec kombinácie osobnej skúsenosti a objektívnych kvalít češtiny ako "cudzieho" jazyka (a teda tento dojem môžu nadobudnúť len Slováci, príp. iní "cudzinci"). Pretože tento Kabát-faktor v sebe nesie náboj českého "písničkářství", ktoré vo folku má svoje nezameniteľné čaro, no v tvrdšom metal a nedajbože blackmetale smrdí "agrom". Preto ja nevydržím počúvať Umbrtku, Master´s Hammer a celú priehršť tých priemerných blackových kapiel, z ktorých mi proste smrdí agro-kabátovosť. _____ Dúfam, že som to teraz sklohnil zrozumiteľnejšie...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky