Recenze: Thou Shell of Death

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Thou Shell of DeathWitchery

Victimer17.6.2019

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: notebook / minivěž / phone

VERDIKT: Jaké to pěkné a k pomilování ve vesmírných dálavách vhodné plasticky úsporné blackmetalování. Jaké to libé zvuky pohádek a příběhů, nad nimiž se (ne)tají dech.

Použít dvojí metr se občas hodí a nemusí to nutně znamenat nějaké přikuřování oblíbenému, v našich luzích zejména domácímu produktu, který ve skutečnosti není zdaleka tak božský a nedostižný, jak se často píše v ryze přátelsky orientovaných recenzích. To pak nejsou ani tak recenze, jako spíš verše, že ano. Takový dvojí metr je velmi praktický i k vlastnímu užití, kdy povrchní stylizace do pozice statného junáka může mít i vedlejší účinky. Hezký sval na hrudi nedisponuje automaticky IQ Sheldona Coopera. Pokud se však vrátíme zpět na úroveň hudebního webzinu, takovým dvojím uvažováním může být i první a několikátý následující poslech. Dost často se pak stává, kterak zprvu úžasná a energická nahrávka vezme po třetím, čtvrtém poslechu kramle a sesune se směrem k průměru a často až k zapomnění. Tohle je typický příklad.

Dvojí metr jsem si totiž vzal i na nové album estonských atmo blekošů Thou Shell Of Death. Obecně mám z jejich konání radost a chovám k němu respekt, ale při hlubším průzkumu se mi nedostává hlubšího prožitku, neb jsem hledal víc než obyčejně načančanou mystiku na půl žerdi. Jedním uchem tento styl slyším velmi rád, protože jsem na něm vlastně vždycky svým způsobem ujížděl, tím druhým pak páchám zlomyslnost ve smyslu výtek k jeho provedení. Z toho šlo přece vytáhnout víc...

Tam už si myslím, že jsou estonští kapucíni za hranou. A přitom mě vyzývají k tolika fascinujícím zdrojům inspirace. Jako bych si podvědomě spojil epiku Summoning nebo Falkenbach s charisma Lunar Aurora, Sear Bliss a řádně zpomalenými Darkspace. Co jméno, to pojem. Výsledek? Střední a pomalá tempa, moře kláves, střídmá obrazotvornost a vášeň ve fázi dospívání. Jako když klučíci s pubickým ochlupením hrdě se vztyčujících genitálií tajně vyhlíží starší spolužačky, jenž se šly k večeru vykoupat ke splavu. Nechci ale plivat, ani nikým pohrdat. I takoví Summoning jsou přece sladce monotónní ve své výpravnosti a snově majestátní ve své suchopárnosti. Už to k nim zkrátka patří. A jsou skvělí.

Projev Thou Shell Of Death je jednotvárný až běda. Chce takový být a dme se svou monotónností. Je založený na jistém druhu propojení hymničnosti s hypnoticky pomalým black metalem, jenž staví na gumově temné mlhovině, která stojí a stojí a když konečně ustoupí ze svých zatuchle bažinatých území, jsou vidět hvězdy na noční obloze, na které není ani mráček. Problém je ten, že i tahle prezentace potřebuje jistá oživení a těch se mi za celou dobu poslechu alba Witchery moc nedostává. Něco skutečně povznášející, ať už ve jménu obskurní zatrpklosti, nebo romance ve směru hrad - láska - vampýrek. Na to je projev této kapely až příliš hermeticky uzavřený, natož aby jeho atmosféričnost zněla jinak než prvoplánově. Bohužel. Je to celé takové na jedno použití, byť se to dá aplikovat klidně dva nebo tři týdny. Úroveň však nevzrůstá a nevzrůstá ani nadšení. Super, kývnu, usínám.

Noťasy, mlha, kapuce - přesně jak jsem před lety viděl naživo v Karviné. Ta živelnost tam není, nemá tam být, chápu to. Ale pak po deseti, patnácti minutách přemýšlíte kam se hnout, hledáte další kout, kam se odebrat. Třeba za bar, třeba na vzduch, protože ta mlha divně štípe. A pořád to platí - hudba ujde, čekáte, že něco přijde a... ono to nepřichází. S dvojím metrem i bez něj.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.