Recenze: Thou Shell of Death

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Thou Shell of DeathWitchery

Victimer17.6.2019

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: notebook / minivěž / phone

VERDIKT: Jaké to pěkné a k pomilování ve vesmírných dálavách vhodné plasticky úsporné blackmetalování. Jaké to libé zvuky pohádek a příběhů, nad nimiž se (ne)tají dech.

Použít dvojí metr se občas hodí a nemusí to nutně znamenat nějaké přikuřování oblíbenému, v našich luzích zejména domácímu produktu, který ve skutečnosti není zdaleka tak božský a nedostižný, jak se často píše v ryze přátelsky orientovaných recenzích. To pak nejsou ani tak recenze, jako spíš verše, že ano. Takový dvojí metr je velmi praktický i k vlastnímu užití, kdy povrchní stylizace do pozice statného junáka může mít i vedlejší účinky. Hezký sval na hrudi nedisponuje automaticky IQ Sheldona Coopera. Pokud se však vrátíme zpět na úroveň hudebního webzinu, takovým dvojím uvažováním může být i první a několikátý následující poslech. Dost často se pak stává, kterak zprvu úžasná a energická nahrávka vezme po třetím, čtvrtém poslechu kramle a sesune se směrem k průměru a často až k zapomnění. Tohle je typický příklad.

Dvojí metr jsem si totiž vzal i na nové album estonských atmo blekošů Thou Shell Of Death. Obecně mám z jejich konání radost a chovám k němu respekt, ale při hlubším průzkumu se mi nedostává hlubšího prožitku, neb jsem hledal víc než obyčejně načančanou mystiku na půl žerdi. Jedním uchem tento styl slyším velmi rád, protože jsem na něm vlastně vždycky svým způsobem ujížděl, tím druhým pak páchám zlomyslnost ve smyslu výtek k jeho provedení. Z toho šlo přece vytáhnout víc...

Tam už si myslím, že jsou estonští kapucíni za hranou. A přitom mě vyzývají k tolika fascinujícím zdrojům inspirace. Jako bych si podvědomě spojil epiku Summoning nebo Falkenbach s charisma Lunar Aurora, Sear Bliss a řádně zpomalenými Darkspace. Co jméno, to pojem. Výsledek? Střední a pomalá tempa, moře kláves, střídmá obrazotvornost a vášeň ve fázi dospívání. Jako když klučíci s pubickým ochlupením hrdě se vztyčujících genitálií tajně vyhlíží starší spolužačky, jenž se šly k večeru vykoupat ke splavu. Nechci ale plivat, ani nikým pohrdat. I takoví Summoning jsou přece sladce monotónní ve své výpravnosti a snově majestátní ve své suchopárnosti. Už to k nim zkrátka patří. A jsou skvělí.

Projev Thou Shell Of Death je jednotvárný až běda. Chce takový být a dme se svou monotónností. Je založený na jistém druhu propojení hymničnosti s hypnoticky pomalým black metalem, jenž staví na gumově temné mlhovině, která stojí a stojí a když konečně ustoupí ze svých zatuchle bažinatých území, jsou vidět hvězdy na noční obloze, na které není ani mráček. Problém je ten, že i tahle prezentace potřebuje jistá oživení a těch se mi za celou dobu poslechu alba Witchery moc nedostává. Něco skutečně povznášející, ať už ve jménu obskurní zatrpklosti, nebo romance ve směru hrad - láska - vampýrek. Na to je projev této kapely až příliš hermeticky uzavřený, natož aby jeho atmosféričnost zněla jinak než prvoplánově. Bohužel. Je to celé takové na jedno použití, byť se to dá aplikovat klidně dva nebo tři týdny. Úroveň však nevzrůstá a nevzrůstá ani nadšení. Super, kývnu, usínám.

Noťasy, mlha, kapuce - přesně jak jsem před lety viděl naživo v Karviné. Ta živelnost tam není, nemá tam být, chápu to. Ale pak po deseti, patnácti minutách přemýšlíte kam se hnout, hledáte další kout, kam se odebrat. Třeba za bar, třeba na vzduch, protože ta mlha divně štípe. A pořád to platí - hudba ujde, čekáte, že něco přijde a... ono to nepřichází. S dvojím metrem i bez něj.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?