Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Maďarský fenomén Thy Catafalque má v naší redakci už po několik let permanentně prostřeno. Kdykoli se rozrazí dveře jídelny a bodrý strýc Tamás rozpřáhne náruč v předzvěsti drtivého objetí, ze společné hostiny se rázem stane radostná událost, v níž se pocity euforie smísí s napjatým očekáváním, jakýmiže příběhy z cest nás uherský světák potěší tentokrát. S albem Alföld se však nevydal daleko, letos zůstal nohama na rovné zemi, s vrátky svého stavení na dohled a otevřenými tak akorát, aby se jimi protáhl i s povozem naloženým plody své celoroční práce. Tak se tedy stalo, že tu sedí s námi u stolu, s hlínou za nehty bafá z fajfky a vybírá ze vzpomínek jednu temnou historku za druhou, jakoby nikdy nic jiného nedělal.

Alföld by se dalo obecně charakterizovat jako návrat k jádru klasické tvorby Thy Catafalque. Jakoby se Tamás jednoho dne praštil o poličku s krabicemi se starými nápady, které se na něj sesypaly ze samé radosti z nově nabyté svobody. Výsledkem je boule, která pulzuje v rychlém tempu, rezonuje ostrým mravenčením a vyvolává černobílé mžitky. Když se projdu po rozmanitých lukách předchozích dvou desek, které hýří pestrými barvami a náladami, dává tento úkrok vlastně smysl hodný vyššímu principu. Pád na tvrdou, udusanou hlínu vlhkého sklepení je osvěžující odbočkou, možná spíše odpočívadlem, kde si v lepkavé temnotě protřídíte myšlenky a naberete nádech před dalším vyšlehnutím invence, které se od Thy Catafalque očekává už tak nějak automaticky.

Alföld má tvrdou, nepoddajnou kůži, ale trocha poctivé pozornosti ji na mnoha místech obměkčí a zpřístupní vrstvy, které tkví pod ní. Temnou stranu reprezentují riffy, které se ostře zařezávají do tkáně a vokál dosahující hloubek, v nichž za normálních okolností implodují ponorky. Bláznivá sóla vzbuzují pochybnosti o příčetnosti původců a kopáky podnikají kobercové nálety. Tvůrčí přetlak je silný a času je málo, důsledkem čehož některé skladby působí jako neřízené střely. Svou plovoucí strukturou připomínají proud nápadů, který tvůrci bobtná pod rukama jako hrnek pohádkové kaše. Trpělivě ujídám a všímám si i přivrácené strany, z níž vyzařuje klid a vyrovnanost...Dokud do ní nehodí vidle další plynulý přechod do temnoty nebo někam úplně jinam. 

Skladby se lámou a ohýbají v různých fázích, někdy jen jednou, jindy je obrátek více. Z nevinné Testen túl se stane jedním vrzem řežba jako na cikánské svatbě, následující A földdel egyenlő na to jde úplně opačně, když se z drsného úvodu postupně a nenásilně propracuje až ke klenutým kytarovým harmoniím. A titulní skladba - esence tvorby Thy Catafalque a zřejmě nejlepší položka na albu - nejdřív probouzí démony, aby se v půlce zlomila v elektrizující a nakonec poetickou procházku po maďarské pláni se stálicí Martinou Horváth. Dozor raných black metalových zásad je všudypřítomný, ale nemá šanci to všechno uhlídat. Tamás Katai si prostě hraje a nezlobí.

V konečném součtu album Alföld možná neoslní tolik jako jeho nejbližší předchůdci, díky nimž se v podzemních vodách zavedené jméno etablovalo ještě o další patro výše, ale pro mě se jedná o brilantní připomínku základní podstaty Thy Catafalque. Připomínku, která nepramení z nějakého kalkulu nebo bezradnosti, nýbrž z toho, že to autorovi prostě jen tak přišlo na jazyk. Thy Catafalque tentokrát nevyšlápli na vrchol, zůstali naopak v pohodě při zemi. Protože když víš jak na to, i z pláně dohlédneš daleko.