Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Todd La Torre - Rejoice In The Suffering

Todd La TorreRejoice In The Suffering

Michal Z15.12.2021
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Poznat skutečnou tvář Todda až v tak pozdním věku? Z mé strany jde o promarněná léta. Jen více a houšť v dané nastavené normě kvality.

Rád se hudbou nechám mile překvapovat a Todd La Torre mě překvapil velmi a kvalitně. Nečekal jsem, co vše v tomto nástupci Geoffa Tatea v Queensrÿche dřímá. Nyní s velkým zpožděním chápu, proč si ho páni vybrali. Na sólové nahrávce prezentuje bezedný rozsah výrazových prostředků a nelpí na jednotné formuli výrazu jako u svých chlebodárců. Své celé umění Todd vybalil až na svojí první sólové nahrávce Rejoice In The Suffering, která se stala jednou z mých nejoblíbenějších nahrávek současnosti. A to v žánru, ve kterém se to stává stále méně.

 

Todd se do mě pouští naprosto neurvale thrashmetalovou řezanicí s přesahy do US power metalu. Přímočaře cituje, z čeho vzešel a nápaditě kombinuje známá klišé. Svým přiostřeným vokálem mi imponuje a zcela se vydává na okraje svých schopností. Osciluje mezi styly a tóny jako akrobat v ruském národním cirkusu bez nároku na chybu. Vůbec necítím rozpaky jak ze zpěvu, tak z hudby. Když vezmu v potaz, že Todd byl při nahrávání debutu soběstačný jak vokálně, tak i nástrojově, jsem doslova v šoku. Jediný pomocník Craig Blackwell obsluhuje basu a zdvojuje kytaru. Strukturou skladeb a výrazem pánové velmi připomínají Brity Hell - soubor to pod taktovkou spíše producenta Andyho Sneapa a bratrů Bowerů. Bohužel tito chlapíci se odebrali do tvůrčího ticha, a tak mi přichází vhod Todd.

 

Nic se nemaskuje, jde se na metalovou dřeň a ano, album je plné klišé. Ale jde o případ, kdy se nahrávkou bavím, protože je podaná přesvědčivě a živě. Žádné přihřívání polívčičky, nebo obalování kostlivců svalovinou. Jen čirý tok hudby podaný srdcem, zápalem a s kvalitou. Todd by mohl pět u kterékoliv stár heavy metalu, vládne obrovskou silou a jistotou. Z hrubozrnného výrazu umí krásně vystoupat do epických čistých výšin. Skladby drží pohromadě a díky proměnlivému vokalistovi mohou také libovolně měnit charakter. Baladická osidla jsou vždy ošemetná a Todd z nich uniká kvalitou, stupňujícími se emocemi a dravostí. Z triviální obligátnosti umí udělat návykovou kvalitní věc plnou síly, napětí a krásy.

 

Hodně mě baví nejagresivnější skladby alba. Po progresu z jeho současné domoviny ani stopy. Vše nahrazuje svojí osobitostí a chutí obtisknout svůj odkaz do provařených metalových formulací. Proč by si nemohl udělat radost a poklonit se svým kořenům? Album není jen o vokálu hlavního protagonisty. Kytarová práce je na top úrovni a spousta velkých jmen by se za takové melodie, riffy a harmonie upsala i zbytky duší. V titulní skladbě tu a tam probleskuje Toddova poloha z Queensrÿche, ale musím být velmi pozorný, abych dané okamžiky v přívalu změn a tvrdosti zaznamenal.

 

Naprostým hřebem alba je vyhodnocena mými vnitřními citlivými měřítky skladba Vexed. Stvrzuje komplexní schopnosti Todda hudebníka i skladatele. Přes velké vzletné melodie, silácké a heavy prvky se prokope až ke kousavému dravému thrash metalu. Vše v jednom fungujícím konglomerátu pradávných klišé. Přesto nyní upečené, čerstvé a chutné. Atak, agrese, síla, energie a otevřené brány do království Roba Halforda potažmo Tima Rippera Owense. S přehledem a lehkostí. V dalším taktu se může v klidu přetahovat s největšími hlasy power metalu či thrash metalu. Krásné možnosti, které se při poslechu labužnicky vstřebávají a naplňují duši i u opotřebovaných pamětníků.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky