Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Sorgh

Tool určitě nenatočili desku pro nic za nic a Fear Inoculum nevznikla proto, aby stála potichu v koutě. Názory na ni se budou různit a myslím, že tady nemůže a nebude platit to košaté jedni ji budou milovat, druzí nenávidět. Jak je to album náladové a nestálé, tak se budou lišit a vyvíjet názory na ni.

Album poslouchám už nějakou dobu, v různých časech a pořád se nedá říct, že bych se zakopal na jasných pozicích. Můj názor jednoduše nedozrál. O tom, že je to chytrá deska, není pochyb, ale váhám se svými sympatiemi tam, kde Fear Inoculum tiše přede a vůbec je takové hodné.  Mnohem radši utíkám k tomu tvrdšímu, co nabízí. Tool jsou pro mě mistry řízných, jen slabě atmosférických skladeb a zvukově přímých skladeb, které nedávají možnost volby. Ber nebo nech ležet. Taková je v samém závěru burcující 7empest plná bojovné rytmiky, živelného zpěvu, ale taky hypnotických kytarových pasáží s dunivou basou za zády. Ale do té doby?

Titulní otvírák mě moc nebere, zato následující Pneuma nebo Invicible jsou fajn. Někoho zaujmou krátké (u jiných desek normální stopáž) skladbičky mezi těmi dlouhými, které jsou jakýmisi mezihrami a tvoří na albu experimetnální milníky. Mě to moc neříká a jdu dál. Descending má svá silná místa, skvěle vygradovat umí Culling Voices. A tak dále, nadšení se střídá s poklidným přijetím reality. U mě je na zralý názor ještě brzo, proto bez hodnocení.

// Jirka D.
Na Tool mě fascinuje především to, že svých pět desek vydali v neuvěřitelném rozmezí šestadvaceti let. Jen si zkuste projet v hlavě, co všechno se v hudbě stalo mezi lety 1993 a 2019 a do jakých společenských nálad, trendů a módních vln Tool vkládali svoje nahrávky. Všude a vždycky se museli nějak popasovat s tím, že stojí mimo, že nezapadají, že si dělají věci po svém a možná proto ten respekt napříč fanoušky i odbornou veřejností.

Pro mě osobně Tool začali s deskou Lateralus, protože u těch předchozích dvou jsem byl ještě mladý a krásný a poslouchal jsem hlavně svoje rodiče. Jasně, dohonil jsem je, snad i docenil v kontextu doby, kterou jsou naplno nezažil, ale stejně je moje těžiště v dvojici Lateralus - 10.000 Days. Z tohoto pohledu by mi novinka měla sedět, protože minimálně na poslední desku - podle mě - navazuje hodně. Fear Inoculum je ještě víc promyšlená, ještě víc technická, ještě víc dotažená a možná právě v tom je ten zádrhel, který mi zatím brání si desku užít naplno - chybí mi spontánnost a aspoň jedna chyba, která by albu propůjčila lidský rozměr.

Fear Inoculum je za poslední měsíc rozhodně moje nejposlouchanější album (a to navzdory vražedné délce) a upřímně musím říct, že od počátečních rozpaků postupně roste. Od metalovějších a energičtějších pasáží, které mi sedly celkem snadno, se prokousávám k těm pomalejším, kterým nechybí obrovský vklad techniky a fantazie, ale u nichž mám občas dojem, jak kdyby mi někdo předčítal z učebnice. A to učebnice hodně tlusté, která vzbuzuje respekt, bázeň i odtažitost současně.

Po měsíci poslouchání nicméně musím objektivně uznat, že Tool jsou v mnoha věcech opět nedostižní, naprosto poznatelní a jedineční mezi všemi. Fear Inoculum pro mě není v žádném případě zklamáním, objektivně vzato nelze mnoho co namítat, jakkoliv kdesi uvnitř hlodá malá pochybnost a takový žár jako kdysi Tool rozhodně nezažehli.
80 %

// Ruadek
Jsem posluchačem Tool už více než 20 let. Stihl jsem za tu dobu prožít s kapelou a jejich tvorbou dobrou polovinu svého života. A ano, čekal jsem ukrutných 13 let na novou desku a už nevěřil, že budu moci napsat: Tool vydávají novou desku! Ale ono se to stalo. Je třeba říci, že Tool beru přesně tak, jak zní překlad jejich názvu. Jsou nástrojem který tvoří, kapelou, která obrábí v neustálých hypnotických rytmech původní tvar v cosi nového. Fear Inoculum zní přesně jako Tool, ani o píď jinak, než byste po tolika letech čekali.

Ale změny tu jsou, vývoj jejich muziky se posunul. Skladby jsou větší, mohutnější. Deska začíná klidně, možná až nečekaně. Exploze nastávají až s Invincible a Descending, přičemž za vrchol desky považuji poslední 7empest. Téměř šestnáctiminutová tonáž s explozemi Jonesovy kytary a palbou Dannyho bicích. Je to jedna z nejlepších skladeb, jakou kdy Tool nahráli. Fear Inoculum je čistou esencí jejich tvory, kdy některé nápady pochází až z roku 1995 a zároveň většina je zcela nová, asi stokrát pilovaná a přepracovávaná. A to se tomuto materiálu začala kapela věnovat až v roce 2013.

Soudní tahanice o grafiku a boční projekty Keenana mohly znamenat pozvolnou smrt tohoto nástroje, který možná už nikdy neměl nahrát nový materiál. A vidíte to, já teď spolurecenzuji novou desku a stále tomu nemohu uvěřit. Nemohu se nabažit naprosto přesné rytmiky Justina a Dannyho, kdy každý má svou zásadní roli a tvoří hlavní esenci rituální atmosféry současných Tool. Vždy tomu tak bylo, jen se po těch 13 ti letech více vypálily svíce a všechno se ponořilo do ještě většího tance. Vývoj kytarové hry Adama Jonese je na malý referát, evoluce v každé načaté lince, odpalování erupcí s každým o něco silnějším úderem bicích a basy. S každým Jonesovým sólem jako by muzika explodovala, paradoxně mnohdy naopak přijde s linkou, jaká prohloubí dusno pestré rytmiky. Zajímavostí potom je, že o atmosféru se s Tool podělil hostující Lustmord, z čehož mi vychází, že svůj k svým. A Maynard? Jeho hlas je další hudební nástroj, který je přesnou součástí celku a jako vždy tu není od tvorby hlasitých refrénů, spíše podporuje a prohlubuje celek. Však na to už jsme si zvykli.

Závěrem bych si přál asi to, co většina z vás, abychom nemuseli čekat dalších 13 let na novou desku. Fear Inoculum je pátou deskou Tool, to by vám ostatně mělo stačit.
85%

// Victimer
Fear Inoculum je bezesporu jednou z nejočekávanějších nahrávek roku. Těžko pomýšlet dál a výš. Tool patří mezi prominenty, jejichž aktivovaný pohyb způsobí vždy velké pozdvižení. Svátek. A to si odjakživa hráli na svém písečku. Tak specificky, že bič očekávání je stejně nemilosrdný jako absence návaznosti na kterékoliv z alb diskografie. I když tohle je na vlastní rozbor. A já ten zcela nový započal na Fear Inoculum natruc těm velkým albům v pozadí.

Můj vztah ke kapele je ryze pozitivní, možná až moc nekritický a novinku jsem proto pojal velmi detailně. Ono to jinak ani prakticky nešlo. A právě citu pro detail si na albu cením nejvíce. Je to hodinářská práce. Trpělivá, zvukově dobře uchopená, pokorná a progresivní ve smyslu rozpracování vlastních témat. Místy excelentní, na druhou stranu se Tool nevyhnou podivně nudným místům a zabřednutím v poloze lehce tápajících generálů. Přesvědčených, ale nejistých. Ten minimalisticky pojatý rozbor vlastní hudby je ovšem jednoznačně fascinující.

Nejvíce pak ve skladbách Pneuma a Invincible. Ty jsou přímo skvostné. Ani Descending není špatná věc (zvukově vypomohl mistr Lustmord), ale dál už album poněkud strádá na poli překvapivosti a s trumfy je šlus. Dvojici Culling Voices a Chocolate Chip Trip koušu o poznání hůře, a to mám silně vyvinutý smysl pro experimenty. OK, album jde trochu jinam, ale ta pauza na smyslové ústrojí tam prostě je. 7empest je nejvíc našláplá věc z desky, a tak ji také beru. Že by mi dala víc? Asi ani ne, ten vrchol už byl dobyt.

Výhrady mám, to je jasné. Přesto bude Fear Inoculum patřit mezi alba, která poslouchám s maximálním zaujetím. Jsou to přece Tool, krucipísek. Událost roku ano, deska roku určitě ne. Fear Inoculum je pozoruhodné dílo, které mne uspokojuje něčím jiným, než pouhými superlativy. Jsou to ty detaily, ta preciznost, co u mě vede.
75%