Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
TotorRo - Come To Mexico

TotorRoCome To Mexico

Symptom3.2.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40
VERDIKT: Zprvu mé obočí vytvořilo pomyslnou nesouhlasnou vlnovku, které jsem se prozatím tak úplně zbavit nedokázal, ale konec dobrý, všechno dobré.

Nakonec jsem se třetím albem Come To Mexico proposlouchal až do fáze porozumění a přijetí, protože – marná sláva – svodům dovádivých francouzských melodií se těžko říká ne, a to i přes počáteční zmatení, které hrozilo novinku pohanit (asi proto, že jsem nedostal přesně to, co jsem chtěl). Pocit nesourodosti a nadbytku motivů, které tříští celek na dílčí obrazy, do jisté míry přetrvává, ale je třeba přiznat hudbě TotorRo úžasnou energii a pocit euforie, která z ní pramení.

 

U debutu All Glory To John Baltor (2011) šlo radovat se ze suverénní post-rockové masáže stejně dobře jako lomit rukama nad lehce generickým přístupem k věci. Když o tři léta později otevřela kapela stavidla novým proudům, vznikla deska s dotykem nekonečna... Home Alone (2014) byla jako příslovečné hraní z partesu, ve kterém se snoubí lehkost s tahem na branku a "obloukem", který nutí znovu mačkat play. Naproti tomu loňský zásek Come To Mexico jakoby postrádal pevnou základnu v sevřenosti materiálu, který by z novinky činil jasnozřivé dílo hodné mistrů. A tím vůbec nechci zpochybňovat instrumentální ani technickou stránku díla, ta je bezvadná.

 

Poctivých pětačtyřicet minut je průměrem předchozích nahrávek s jasným příklonem k éře Home Alone. Momenty typické pro debut zaznívají spíše sporadicky, ale jejich duch opanuje nejednu pasáž. Hravost matematiků z Rennes je znát od prvního taktu jedničky Brocolissimo, která je intrem k opravdovému začátku desky, dvojky Yaaaago. Indie, post-rock a matika v jednom balení. Ale i půvabná rocková neotesanost, která cloumá s Boverly Pills, kde jsem při sólové kytaře vzpomněl na prstoklady Noela Gallaghera. Come To Mexico je deska, která má co nabídnout a přesto, že jako celek nepůsobí tak vypointovaně jako její předchůdkyně, stále obsahuje skladby typu Gérard Blast, kde ratio skladatelských a hráčských dovedností nedovolí zlomit nad kapelou hůl.

 

Kvarteto je vynikající svižnou alternativou k opakující se post-rockové scéně, které se ve svých partech nepřetahuje o pozornost, baví posluchače nečekaným vývojem a má skvělý motor v osobě bubeníka Bertranda Jamese. Když přičteme dobrou čitelnost všech nástrojů a shora uvedenou povznesenost, zdají se být TotorRo o to cennějším jevem, že mají vlastní, snadno rozpoznatelný rukopis a vždy hrají jako jeden muž.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Daniel / 9.6.18 10:17

Už i v black metalu hraje hlavní roli marketing. Musím ale ocenit geniální rozhodnutí zúčastněných, při vědomí svých schopností, vytvořit ten humbuk kolem a dostat se na vrchol. Samotné hudbě totiž chybí skoro vše - hraje se tradiční black metal ve značně neinvenční podobě, instrumentální schopnosti jsou nevalné, vše dorazí pro danou nahrávku nevhodný zvuk. Přitom gregoriánské chorály mají na albu už Orphanage v dobách, kdy leckdo z téhle party nejspíš tahal ještě kačera a v podstatně lepší a invenčnější podobě. Marná sláva, Madonna má erotiku a skandály a Batushka mají liturgii a strašně tajemnou image, což mimochodem opět není vůbec nic originálního. Ale vzhledem k úrovni tvorby je to opět logické rozhodnutí, které fantasticky zafungovalo. Mimochodem ten kontrast je ještě větší, když si uvědomíme, jaký je rozdíl mezi schopnostmi a popularitou mezi Batushka a Et Moriemur. Batushka 67 132 liků, Et Moriemur 1358 liků.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky