Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Triode - Atrium (EP)

TriodeAtrium (EP)

Victimer19.6.2021
Zdroj: flac / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Atmosférická elektronika schovaná v podpalubí snů a experimentů rozšiřuje své obzory.

Opět přišel ten správný čas spustit se o pár pater níže a nechat své smysly namočené hluboko v rezonujícím elektro undergroundu. Triode je Rybyho z Disharmony nově narozené dítko, kterému už letos v lednu vyšla první krátká nahrávka nazvaná Into The Deep. Na ni navazuje o pět měsíců později vypuštěná kolekce čtyř nových skladeb souhrnně pojmenovaná Atrium. Zároveň pak (kromě digitální podoby) vychází limitovaná edice kazet, kde lze najít obě EP a poslechnout si tak prozatímní tvorbu Triode kompletní. Abych měl nač navázat já, vypůjčím si krátkou pasáž z představení Triode u Into The Deep v mém článku k Aliens z ledna.

 


// Na co bychom se měli v případě Triode připravit? Na downtempovou elektroniku, na chorály z hlubin a temnou nit moderní apokalypsy upředenou odkudsi z nekonečna. Triode mají zajímavý výraz, různorodý, přitom to zní velmi jednoduše a nepodbízivě. Tento krátký soundtrack je pro ty, kteří neprahnou po tvrdých rytmech a husté, neprodyšné atmosféře. Triode je o klidných poryvech sakrální elektroniky //


Triode mi padli do oka svým atmosférickým výrazem. Jako by napůl ve snu krotili to zpustošené v nás a posílali to na souboj s nekonečnem. Ale i v Triode se objeví sem tam těžší part, neklid a zbouření. A právě tohle Atrium nabízí. Sice i zde po něm následuje jemná pasáž, až chilloutová oddechovka na místa, kde je dobře a nehrozí téměř žádné nebezpečí. To téměř prosím podtrhnout. Triode je projekt o experimentech se zvukem i s výrazem, o minutách, kdy se dá vydechnout, ale zároveň nenechat hlavu úplně v limbu. To se hlavně na Atrium úplně nehodí. Zrovna tady by měla být pořád na příjmu, už jen proto, že obrazy a děj se mění. Ano, i Atrium je svým způsobem křehká práce, ale je dobré vědět, že i přes svou svůdnost umí být pěkná potvůrka. Že umí vystrčit růžky. Jako když se v Ressurection objeví silové pole agresivního vokálu a za ním pak i řádně rozjetá mašina. To můžeme na veškeré snění zase zapomenout, tohle je boj!

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/triode%20obr.jpg


Znovu se objeví sakrální chóry, celkově je ale novinka Atrium oproti Into The Deep odvážnější, ráznější a prostorově výraznější. Ryby to zkouší a zapojuje další zvuky, ruchy a kus představivosti se plasticky proměňuje. Ano, Triode jsou pořád zejména o tom, jak slevit na tlaku a hustotě, ale je poznat, že i tady ta hladina elektroniky nebezpečně pulsuje.


Vše jako by najednou o něco zmohutnělo, nabralo do sebe více atmosféry, nasálo více vlivů. Ryby rozehrál docela zajímavý part a nebude vůbec marné se jím dál zabývat. Aspoň já bych byl rád za další pokračování. Na mě tohle působí. Na jednu stranu trochu nejednoznačně, protože původní nastavení klidu před bouří se postupně mění na samotné (i když zatím stále mírné) hřmění. Rozhodně však něčím přitažlivé. Triode jsou možná jen experiment, ale smysly pohnout umí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky