Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Modlit se s panem Fischerem, znamená být nočním ptákem, rozervanou duší a neúprosným kibicem, který ví, kudy jít dál s mlhou v igelitce a jak ji rozsypat z horizontu pěkně dolů mezi prostý lid. Řídit vůz s panem Fischerem jako spolucestujícím, je jako být účasníkem mírného nočního provozu, přes den znuděně spát, ve tmě svírat volant a být na vrcholu orientačních sil. Tam, kde pan Fischer rozdává po hrstech svůj surově temný metal, kde nezáleží na rychlosti, ani počtu melodií, tak přesně tam má stát ten, kdo si hoví v maximálně zpracované stínohře přetavené v mocnou hru epiky tmy a tvrdé hudby. Tak tedy vítej, milý poutníče!

Stejně jako u posledních comebackových Celtic Frost (Monotheist), tak u debutu TRIPTYKON (Eparistera Daimones) brní v uších mimořádná dávka nejkvalitnější možné tmy v záplavě siláckých lejn podobajících se babiččiným bačkůrkám pod postelí. Ač mysl ví a chápe, že lépe to už těžko půjde, přesto zůstávají pochyby na duši. Jako by vše už bylo za hranou, byť se jedná o samotné mistrovství temně metalového extrému. Kazí to dojem jakési překombinovanosti, něčeho, co jde sice od srdce a přesto to není na prodej. V té chvíli by ale být mělo... Nad Fischera v daném ranku temnotářství zřejmě není, on je zčernalou duší, prokletým vojákem pod zamračenou oblohou, jemuž proudí v žilách zlo a mystika. Ať už je podepsán pod čímkoli, jeho orchestr je složen z kostlivců a brání se jakémukoliv příchodu světla do místnosti. Vrchní trubač troubí, až se mu hlava protáčí, skeletonní bubeník je obalem v prachu z blán jeho nástroje a Fischer sám jako hlasatel se jen chechtá nad svou mocí obejmout tmu a pouštět ji ještě vřelou do davu. Je to uvěřitelné, je to na dotek, je to něco, co vámi prostupuje. Hluboký otisk to ovšem nezanechá. Jak se to může stát?

"Melana Chasmata" je solidní jistotou. Slyšíme Fischera, jak exceluje svou ponurostí a rozmetává nejbližší okolí. Není to o doomu, gotickém chrámování, post-thrashingu ani zvráceném heavy metalu. Je to o pocitu, o blízkém setkání s maximální tmou. O tom, co všechno s sebou může nést. O chmurách a beznaději v intenzivně podané péči o každý tón. Ty jsou všechny vyzdobeny nebývalým úsilím od lidí, kteří prostě musí žít při zhasnutých lampičkách svých podkrovních garsonek a zírat noc co noc na měsíc. Někdo je vtažen, někomu to přijde moc. Ona totiž není moc jako moc a když je jí moc, potkává se z druhé strany s málem. "Melana Chasmata" drží pohromadě, ale někdy budí dojem, že čeho je moc, toho je příliš a ten intenzivní dojem, kterého je tady tolik potřeba, se vytrácí. Až příliš je patrné, jak jsou některé motivy alba dotažené do samotného konce, kdy už nic víc než tma ani neexistuje, a pak vylezou na povrch místa, kde se jako by nic moc neděje, i když si to situace žádá. Hlava je najednou jinde, o tmu se nelze opřít a vládne poněkud nejistá prázdnota. Suma sumárum, TRIPTYKON jsou natlakovaní, maximálně soustředění a zahledění do svého řemesla, které se ve finále spíš ukazuje profesionálně uspořádaným pracovním kroužkem, než aby šlo o vnitřní podstatu.

Přemýšlím o tom tak často, že už to dál nemá cenu. Tohle album si pustím ještě častokrát, protože mě zkrátka baví být v jeho přítomnosti. Nikdy mi ale nedá všechno, co bych chtěl. Pro někoho je to zřejmě album roku, pro někoho spíš poctivě odkroucená šichta s ničím neodolatelným navíc. Ale co... svět se bude točit dál, kafe má být přísně černý a pocit z něj má psát. Tak ať píše.