Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro TRISTANIU jsem měl vždycky velkou slabost. Nicméně po opravdu nemastném a neslaném „Rubiconu“ jsem pomyslnou hůl zlomil. Když jsem je pak navíc viděl na živo, kde se nová zpěvačka Mariangela Demurtas předvedla fanouškům, zanechala ve mně trapný dojem a odešel jsem raději pryč. Takže k novému albu jsem přistupoval očištěn od předpojatosti, bez citu a očekávání. A výsledek? Musím říct, že sice se už záchvat nadšení nekoná, ale v každém případě je „Darkest White“ opět nadstandardní album, které je radost poslouchat.

Po odchodu jak Mortena a Vibeke Stene tak zpočátku hostujícího, posléze stálého zpěváka s PARÁDNÍM hlasem Ostena Bergoye, chyběl kapele výrazný hlas. Mariangela na „Rubiconu“ pouze tápala a musím říct, že nyní (snad) už nalezla svoje místo v kapele, které není v popředí jako Vibeke (ta UMĚLA pracovat v zájmu celku), ale za to její civilnější projev mi konečně nevadí. Hlavní pěveckou devízou je fenomenální Kjetil Nordhus, který TRISTANII dodal odér jeho bývalého působiště Green Carnation. Ostatně zpěvů se zhostili i kytarista Anders s basákem Olem Vistnesem. Takže v tomhle se TRISTANIA vrátila k tomu, co uměla opravdu dobře. A to je mnohočetnost zpěvů, které dohromady krásně rezonují. Už tedy ne grandiózní chorály, které do kapely vpouštěl na prvních deskách Morten, ale přesto se určité hloubky dočkáme.

Otvírák „Number“ na vás vyskočí nečekanou agresivitou a blackovým skřehotem. Tímto krokem si mě získali. Také dávají vzpomenout na zvláštně neuchopitelné album „Ashes“. V současnosti se ale TRISTANIA ubírá jinou cestou. Zejména jsou barevnější a vyhranější než v minulosti. I přímočařejší. Líbí se mi opětovná chuť tvořit odlišný sound než na předchozí desce. Také je to v podstatě nová kapela. Z původní sestavy zůstali pouze Anders Hidle a klávesák Einar Moen. Jsem však rád, že se dokázali odpíchnout a znovu se postavit na nohy. Metalové řezavosti se dočkáme i v závěru desky v podobě „Arteries“, která je pro mě tím nejlepším počinem alba. TRISTANIA je ale i rockově dravá. Dokáže pohladit a povznést působivými pasážemi... Oproti dřívějšku není tedy hlavním atributem ženský zpěv. Stejně tak klávesy. Kláves se samozřejmě dočkáme, ale nejsou vůdčí. Většina materiálu stojí a padá s kytarami a opravdu parádně rozdováděnou basou. Asi nemá cenu rozepisovat song po songu.

Řekl bych, že fungují jako celek vskutku efektně. Vypíchnu možná „Lavender“ a titulní „Darkest White“. Pak si vzpomenu na nádherné „Requiem“ či „Cypher“. A jsme u toho, proč nemá cenu toto téma nakusovat. V rámci TRISTANIE není tohle album nejlepší v žádném případě. Ale co se týče let posledních, zastihlo „Darkerest White“ TRISTANII jednoznačně na vrcholu. Tím nemyslím jen mnou tak odmítnutý „Rubicon“, ale už „Illumination“, u kterého jsem se poprvé začal nudit. Jak po hráčské stránce, tak po té skladatelské si TRISTANIA stojí suverénně. K vrcholu, kde kdysi byli, mají ještě cestu dlouhou, ale už mají našlápnuto. Už začíná doutnat onen vnitřní oheň, který dřív hořel jasným plamenem a sežehl vše kolem. Pevně věřím, že když vytrvají v nastaveném trendu, bude další zásek tím pravým ořechovým a my se dočkáme dalšího klenotu.