Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnes je to neskutečných devět let, co skonal zdánlivě nezničitelný, železný Peter. Při této příležitosti jsem se zastavil a zavzpomínal na doby dávno minulé, byť stále žhavé, na doby, kdy se tvořily dějiny ne jen politické či sociální, ale hudební, umělecké a hlavně moje. Jako skoro každému i mě při vyslovení jména Type O Negative a jejich leadera, Petera Steela, vyvstane před očima podmanivé veledílo Bloody Kisses či October Rust. Respektive World Coming Down. Pamatuju si podzimní den zhruba rok po vydání nesmrtelného Iconu britských Paradise Lost, kdy mi starší kamarádi (vtipálci) nakukali, ať si poslechnu sólovku Nicka Holmese Bloody Kisses. Než jsem si stačil coby tupý „young adult“ uvědomit, že se rozhodně nejedná o nic podobného, do desky jsem se zamiloval. Při pátrání po identitě kapely se jménem Type O Negative jsem narazil na kultovní debut Slow, Deep and Hard z kraje devadesátek a já si uvědomil, že vnímáním přepisování stylových hranic a bourání všeho zažitého. Že Bloody Kisses už jen rozvádí dříve vyřknuté, byť v mnohem větší kvalitě a mohutnosti projevu.

Myslím, že se mi ani nechce pitvat textové detaily bouřlivé lásky, nevěry a následných vražd. Ale nedá se nic dělat. Slova se mi sama kradou z myšlenek a zde je předkládám v celé jejich syrovosti…

Vše začalo po zániku bláznivě brutálních thrasherů Carnivore, jejichž Retaliation jsem svého času točil v kazeťáku do zblbnutí. Urgh! O Slow Deep and Hard lze v klidu říct, že v mnohém na styl Carnivore navazuje a že v klidu mohlo vyjít pod tímto jménem. Do už tak těžko zařaditelného crossover thrashe, punku a hardcoru bylo přimícháno gotické koření. Což je guláš jak blázen a myslím, že nikdo před tím ani po tom se o podobný kočkopsí dort nepokoušel. Tedy ano, samozřejmě – svým způsobem Kreator na Endorama. Jenže tomuto kroku scházel geniální přesah kamkoliv, originalita a ničím nefalšované šílenství. Slow Deep and Hard je zpodobněním nasranosti, vzdoru i bolestné melancholie. Od zmíněných Paradise Lost některé plochy neměly zdaleka tak daleko, jak se mi tenkrát zdálo, ale už tehdy bylo znát, že si kapela bude dělat jen to, co chce a ne to, co se od nich bude chtít slyšet.

Vedle vzteku a temnoty byl odjakživa součástí Type O Negative i šibeniční humor. Vždyť mrkněte na jejich obálky. Ani se nemusíte namáhat s překlady textů, ve kterých to srandou doslova stříká. Legrace je povětšinou taková, že se smějí pouze interpreti samotní a fanoušek zůstává s otevřenou pusou stát a polyká naprázdno.

Už od této desky bylo jasné, kudy se Type O Negative budou ubírat. Festovní zbustrovaná basa, specifické akordy Kennyho Hickeye a klávesové orgie Joshe Silvera či hlomozící bicí Sala Abruscata, který nabubnoval první tři desky a připravil půdu pro svého nástupce, Johna Kellyho. Že jsem se zamiloval, jsem si uvědomil hned, když jsem si nevědomky zpíval se sbory - I know you're fucking someone else a že je to navždy, jsem věděl, když Peter svým tklivým barytonem procítěně zpíval:

 Done it before, time after time

Refused to learn your lesson

Gave 'til it hurt, thought it was right

Only fools make mistakes twice

I kdyby už nic jiného nepřišlo a žádná další skladba nebyla tak mocná, nevadilo by to. Unsuccessfully Coping with the Natural Beauty of Infidelity v sobě obsahuje vše, co je potřeba slyšet, dospět a prožít. Agresivní song o nevěře epicky rozvede maximální nálož emocí, stylových zvratů, aniž by tratil na intenzitě. Během dalších kompozic v čele s Prelude to Agony si uvědomíte, že další částí mozaiky jsou Black Sabath.

Absolution

I am whole

Absolution

I am

Myslím si, že se Slow Deep and Hard dá označit jako učebnice pro to, jak muziku dělat i nedělat. Vzhledem k potížím, které tenkrát kapela měla s mravnostní policií, udavači a podobnými maniaky, by dnes taková deska možná ani nemohla vyjít. A když, nebyla by na prvních místech prodejních hitparád po celém světě. Chtěl jsem si pomoct berličkou – vynechat kontroverzní texty – ale hned jsem se na to vykašlal. Kontroverzní byly nejen texty, byli jimi i členové Type O Negative, byla jí i muzika samotná. Ta za sebou nechala pouze ruiny a miliony zástupů oddaných následovníků. Nikdo, ani Type O Negative, už nikdy nebyl tak šílený a ve své podstatě geniální. A že se v devadesátkách děly věci…

Chtěl jsem se slzami vzpomínat na doby, kdy Peter Steele žil a tvořil jeden geniální kus za druhým. Myslel jsem, že se ve své vzpomínce a připomenutí výročí jeho smrti zatoulám v nostalgickém zápalu někam k vybájeným pocitům a potečou mi slzy jak brambory. Jenomže mi docvaklo, jak moc silný dojem na mě Steele se svou partou udělal, že onen vzdor byl pro mě určující jednou pro vždy a při poslechu jeho díla se nemá plakat, ale radostně kopat do vězení vlastním okovů i společenské korektnosti, ať už to dopadne, jak to dopadne.