Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
U.M.P. -  Living in the Time Past

U.M.P. Living in the Time Past

Sarapis20.7.2014
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Hifi Philips + sluchátka AKG 44
VERDIKT: U.M.P. mě zaujali především svým příjemně stravitelným prog rockem/metalem a propracovanými aranžemi. Debutový start více než podařený, teď už jen vymazlit zpěv a s novým albem pohlídat propagaci.

Vzhledem k tomu, že progresivní rock a Česká republika není v současnosti zrovna silné spojení, každá kvalitní nahrávka z tohoto ranku s domácím podpisem velmi potěší. S jednou takovou se vás pokusím seznámit v následujících řádcích. Řeč je o albu “Living in the Time Past” kapely U.M.P.

 

Jeho název by asi nemohl být trefnější. Ne snad, že by kapela zůstala zakonzervovaná v čase a působila archaicky, to vůbec ne. Za minulostí se ale ohlíží nezřídkakdy a to především ke zvučným progrockovým pojmům, které zároveň označuje jako své vzory. Ze starších interpretů tak můžete občas zaslechnout odkaz Yes či Genesis, z těch mladších se U.M.P. čas od času shlédnou v Pain of Salvation nebo Spock’s Beard. Výsledkem je album, na němž se vedle několika okatějších citací odehrává solidní progrockové představení, o kterém by se rozhodně mělo vědět více, než se v současnosti ví.

 

U.M.P. je něco jako rodinný podnik. Při nahrávání debutu “Living in the Time Past” se v sestavě sešli hned tři příslušníci rodu Kašparů. Tomáš nahrál bicí a obsluhoval mixážní pult, Michal si vzal na starosti kytary a klávesy a Tomáš senior si ukousl něco kytarových partů. Posledně jmenovaný sice v kapele už nefiguruje, ale rodinný status to kapele a této nahrávce už neodpáře.

 

Považuji za významné plus, že U.M.P. kladou důraz spíše na kompozici a plynulý průběh nahrávky až do jejího finále, než na individuální hráčské schopnosti. Některé skladby jsou zajímavé více, jiné méně. Asi tak, jak se to od debutového počinu dá očekávat, ovšem v příznivém poměru. Ze šesti skladeb vyčnívá především dvojice “Desert déjavu” a “Night Terror”, z nichž první jmenovaná je čistě instrumentální a z celé kolekce ji preferuji zdaleka nejvíce. Poměrně jednoduchý kytarový riff s příměsí klávesových melodií orientální příchutě (celé mi to trochu připomíná “Home” od Dream Theater) se přirozeně vyvíjí a dokonce několikrát vrcholí. V “Night Terror” srší kapela nápady a skladba je strhující během celých svých osmi minut. Vydařená je i závěrečná kapitola nahrávky - titulní song o délce devíti minut. Jestli je však na albu něco, co mi úplně nesedí, tato skladba je dobrý příklad. Jedná se o vokál, na který si v určitých fázích nemohu zvyknout. Celkově mi přijde nevýrazný a bez charismatu. Při některých vypjatějších pasážích mám pak pocit, že kdyby zpěvák jen trochu přidal, tak už by to bylo přes závit (např. refrén “Far from Here”), což mi pozitivní dojem z nahrávky trochu narušuje.


Nejzajímavější momenty tak nabízí ne linky vokální, nýbrž klávesové a kytarové. Oba hráči (nebo kolik se jich vlastně na těchto nástrojích vystřídalo) disponují nemalými schopnostmi a dokáží vymyslet melodie a harmonie (popř. sóla), kterými se mohou klidně popasovat s elitou. Jako příklad mohu uvést úžasnou instrumentální část uprostřed třetí “Far from Here”. Vteřiny zde zrychleně tepou a o zajímavé motivy není nouze. Velmi povedený je také závěr celého alba. Je to ten typ ukončení desky, který vás přesvědčí k opakování poslechu. Postupně gradující a příjemně dojímavý s naléhavými sbory (tady proti zpěvu ani popel!). Po dohrání cd tak zůstane na patře převážně pozitivní dojem, který je z dlouhodobého hlediska nakonec plně odpovídající celku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky