Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ultha - A Light So Dim

UlthaA Light So Dim

Victimer7.5.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Děj temného světa Ultha odehraný na širším území a s mnoha dalšími vlivy zůstává pevný a nenarušený. A Light So Dim je vyzrálá a odvážná kolekce.

Ultha korzují blackmetalovou scénou už více jak deset let a pět alb se jim daří tvarovat a rozvíjet svůj sound. Album od alba, nejdříve pozvolně, pak už znatelně a zásadně. Atmosféricky blacková hrdost, melancholie i deprese, to vše šlo z prvních (dejme tomu dvou) alb Ultha rozklíčovat. Pak také to, jak se kapela ke své tvorbě staví a jak je schopná naslouchat dění zvenčí. Bylo evidentní, že jí není vlastní jen přešlapovat na místě, což je minimálně od třetího alba The Inextricable Wandering zřejmé. Prostor Ultha se rozšiřuje, do skladeb prosakují nové výzvy a možnosti dostat se dál. Daří se to a následující výborná deska All That Has Never Been True to jenom potvrzuje. Ultha jsou nejen přesvědčiví atmosférici sající z černé tepny, ale také kreativní umělci bořící původní hranice stylu. Melodie tohoto alba jsou nebezpečně silné, ale jeho pravý odkaz tkví v samotném posouvání výrazu atmosférického black metalu.

 


Dnes stojíme na pomyslném rozcestí. Až k němu Ultha doputovali a nahráli album, které posílá blackmetalové nálady vstříc novým dobrodružstvím už naprosto bez zábran. A Light So Dim je deskou, která směle překračuje dané území a tvoří si svoje vlastní. Prolíná v sobě mnoho dalších vlivů, přitom se stále těší z vlastních základů, ale ty jsou dnes vystavěny v jiném rozlišení. Zvuk kapely dostál největší proměny. Pokud v minulosti do projevu Ultha teklo stále více vody z jiných řek a přinášelo to větší a větší osvěžení, dnes je proud kapely svěží sám o sobě. Ultha urazili od svého prvního alba velkou cestu, vsadili na progres a chuť se posunout, uchopit svou tvorbu z jiného úhlu pohledu. Dnes se do jejich skladeb promítají další styly jako post punk, shoegaze, darkwave nebo až zdvořilostní blízkost ke Swans, útržkovitě možná i Neurosis, a stejně tak pořád uslyšíme dost black metalu. Jen jej už musíme vnímat jako experimentální, progresivní, nebo chcete-li otevřený. Temný charakter Ultha zůstal, jeho podoba se však proměnila.

 


Nové album je rozhodně tím největším krokem vpřed ve vývoji kapely. Vše k němu svádělo, směřovalo. A nakonec k němu také došlo a výsledek je zajímavý a hodnotný. V Ultha je pořád dost vzteku a animální plamenosti, to zaprvé. Pak je tu ale druhá stránka jejich současného znění, a ta je v rovině experimentů, svojsky pojatých vykročení ven z černě kovové ulity, která byla kapele už dávno těsná, aby z ní tentokrát hned několikrát úplně vystoupila. Je zajímavé sledovat, kam se může atmo-blacková družina posunout, když jí není vlastní osud šumák a chce to zkusit jinak. Nebojí se prozkoumat cizí území a etablovat jej na své vlastní, ze kterého pořád pryští černá voda. A Light So Dim nabízí zvláštní a nečekaná spojení, Ultha se rozevřeli a dělají to přirozeně a nenásilně. A konečné provedení má svou perspektivu.


A Light So Dim je proměnlivá nahrávka, surová i jemná hudební tma. Třýštivá i spojená. Těžká na zpracování, ale se zajímavým výsledkem, protože finále patří svojskému a neobyčejnému zážitku. Ultha nás jí provedou velmi podrobně. Není problém se dostat z totálně ostré misantropie do jarního snění na kraji lesa, odkud k nám shlíží homole kopců, které postupně halí tma. Po sobě jdoucí skladby Love as We're Falling Down a Her Still Singing Limbs jako první samy naznačí, že děj desky bude tentokrát obsažnější. Od syrové klasiky atmo blacku po jeho významné pokukování jinými směry. Jako kdyby najednou s Ultha nastoupili do stejného vlaku Hateful Abandon a společně vnímali krásy odcizení. Temné drážky vryté do specifik stylu, který je otevřený dokořán. Atmosférický black metal se rozprostírá na ploše, kam proudí mnoho dalších vlivů. Ty v Her Still Singing Limbs jsou sterilní a rezavějící, ale pořád hodně náladové a nějakým způsobem i milé.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/ulthaband.jpg


A pak se jde ještě dál. What's Yours Is Yours to Carry je pochodový darkwave ornament vypálený na čele divoženky. Nese si ho sebou tak dlouho, až jej promění v hustější útrapy. Až sem se aktuálně Ultha dostali. Cherry Knots je meditativní procedura, která se dlouze utápí sama v sobě, aby nakonec našla krásné vyústění ven z klimbající neživosti. V Hex upon Our Heads se kapela nebojí deathmetalových výjezdů do spletitých atmosférických lánů. Tma je i agresivní a složitá na vstřebání. Nic na dva, tři poslechy, je třeba jít hlouběji. Závěr alba patří klidné a příjemně rozostřené The Quiet Current a epické blackovce To Part the Abelia Springs, ve které jsou Ultha zase doma, ale přitom definitivně jiní a nasáklí tím, co se právě za víc jak hodinu na albu odehrálo. Tohle je ale jen zlomek toho, co na albu probíhá. Ty proměny je třeba zažít, nechat splynout.


A Light So Dim je naplněná výzva, kterou Ultha podstoupili. Výzvou je tohle album i pro posluchače. Vyžaduje velké soustředění a dlouhé hodiny se sluchátky na uších. Vnímání temné hudby je zde univerzálnější a napojené na jiné, kapelou prozatím neprobádané světy. Vše nasvědčovalo tomu, že se podobného díla od Ultha dočkáme. Pozoruhodného, experimentálního, jiného. A taky fascinujícího. Stalo se a konečný výsledek má svou hodnotu. Kapele se povedlo dát dohromady nestandardní materiál, nevšední a plný překvapivých řešení. Křeč a kulhání na jednu nohu ale nenabízí. A Light So Dim je vyzrálá a odvážná kolekce. A bude patřit k těm nejlepším, co se letos objevily a teprve objeví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky