Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Život je o zdolávání překážek. Je třeba si dávat cíle, přijímat výzvy a udělat vše pro co nejlepší výsledek. S tímto vědomím jsem si stanovil za úkol zapracovat na článku o další desce z bohaté diskografie mágů a podivínů Ulver. Po předloňském pokusu probrat se starší deskou Perdition City z roku 2000 jsem se zařekl, že do těchto vod již nezabřednu, ale nejde jinak, tato kapela si zaslouží kompletní rozbor a zatím je zde možno dohledat pouhé dvě studie. Hříšně málo! Navíc, každé album jiné vody jsou, proto doufám, že nyní mi rozborka - sborka alba z roku 2002 nazvaného tajemně Lyckantropen Themes půjde hezky od ruky. Jak se ale mýlím! Vidím to již teď během psaní. Tohle není recenze, nemůže býti, lze jen naznačit něco někam někde, protože s těmito zážitky nemám hlubší zkušenost. Berte prosím SLOVA s rezervou, nejsem hoden…

Lyckantropen Themes bylo pojato coby soundtrack k jistém filmu Steve Ericcsona. Ten jsem neviděl, ani nyní mě příliš nezajímá, taktéž hudba tohoto zaměření mě dlouho zůstávala zapovězena coby kovanému metalistovi. Ale stáří otevírá horizonty a při troše dobré vůle bourá předsudky. Netrvalo dlouho a album mě zcela pohltilo.

„Témata“ jsou jako plynoucí řeka, spíše pomalá ve svých meandrech než bouřlivá v direktivní přímce dané skalnatým podložím. Klavírní a elektronické vlnění na krátkých vlnách, ťuky a škrábání jako prosby nepřijatých signálů, kdy radista amatér není schopen naladit signál, to je prostředí soustředěného poslechu. Melancholická atmosféra je plná očekávání, ve své nervozitě je krásná a snad svým působením neublíží. Myslím si, že hodně záleží na letoře posluchače, na momentálním stavu jeho psýchy. Tato meditace, myslím, může dojmout k slzám úlevy a spasení, ale také si umím představit pohled bezduchých očí kontrolující uzel na špagátu přehozeném přes černý trám na půdě činžáku.

V jednom bytě nirvána, o pár pater výš dohasíná život a „themes“ postupně plynou, nenásilně se jeden promíchává v následující tak jako přítok mísí svoje vody při spojení s hlavním tokem.

Lykantropské pláče pravděpodobně nevyprávějí o ničem jiném než o lykantropech, jak jinak, o podivných mužích a ženách –měničích, obdařených v čase proměny nadlidskými schopnostmi, přesto nešťastných. Je to možná nečekané, ale skladby obsažené na této kolekci nejsou zoufalým či nenávistným výkřikem nad krutým osudem, album bylo pojato spíše jako výpověď tvora smířeného, leč smutného, toužícího po pochopení, ne po vrženém kameni. V člověku během poslechu klokotá spíše lítost než strach vyjít po setmění za humna. Rád by pomohl, sejmul kletbu, zapsal tvora do knihy ohrožených druhů. Přesto a možná právě proto je třeba býti na pozoru a nenechat se zvyklat v ostražitosti. Jak hudba zasněně kolébá, člověk by mohl ve své nepozornosti otevřít francouzské okno a vejít do setmělé zahrady jen tak v negližé. Osudová chyba je tu a nelze vzít zpátky. Takže pozor na city.

Celá záležitost je tak niterná, pocitová, že najít vhodná slova je přinejmenším zapeklité.Tuhle recenzi je třeba brát jako pozvánku na autoanalýzu vlastních smyslů, u níž si lze pročesat srst na obličeji, než popis klasického hudebního alba. Jednotlivé skladby lze stěží odlišit, jedna plynule přechází v druhou a posluchač se po chvíli ztrácí v čase.