Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nové album ULVER znovu otevírá oči, sny i zasuté city pro soundtrackovitost. Brát v dnešní době tuhle kapelu jako něco běžného je marnost sama a posluchačcská neohrabanost v jednom. Je to fenomén, učebnice průkopnictví, sálajícící nekonečno v nedotknutelném nepřebernu. Psát o ULVER, respektive o jejich tvorbě, může být námětem k obsáhlé studii, jak rezignovat na jedno, experimentovat s druhým a vrátit se se třetím. ULVER je revoluce, i když v kontextu posledních tří alb poněkud ustálenější a smířenější. ''Blood Inside'', ''Shadows of the Sun'' a dnes k nim můžeme přidat také čerstvou novinku ''War of the Roses''.

Přikláním se k názoru, že nový materiál můžeme v klidu přilnout k oběma jeho předchůdcům, tu blíže tomu, jindy zase onému. ULVER se viditelně shlédli v kombinaci ambientně šilhajících ploch, jemné náladotvornosti, altrenativní elektronice a rockové zruinovanosti za dominance maximálně svojského přístupu. Nerad bych přeháněl, ale nejsem si jist nakolik je vůbec přínosné v případě ULVER mluvit o stylu či jejich prolínání. Mnohem účelnější by bylo brát je jako něco ojedinělého a vznášejícího se nad nerozvážností a přílišnou obyčejností jiných. Nemluvme o hudbě, mluvme o pocitech z ní. Mluvme o kráse, zvrácenosti, prostoru a deja vu.

Příběh ''War of the Roses'' na mě zpočátku působil jako něco, o čemž si nejsem až tak jistý, že by mě mohlo uspokojit a zavést zpět do euforických stavů ''Blood Inside''. To je mým nejoblíbenějším ze zmíněné trojice. Nakonec se k němu alespoň na dotek přiblížilo a myslím, že ve mně způsobilo větší rozohnění jak předchozí ''Stíny slunce''. Atmosféra alba do sebe nechá jen pozvolna vnikat, není až tak překvapivá či jedinečná, ale na druhou stranu také schopná se rozevřít a pohltit bez slitování. ''War of the Roses'' se musí, stejně jako prakticky každé album ULVER poslouchat ve zvláštním rozpoložení. Jen tak ho nechat hrát v ruchu dne, jeho fádním projevu a za denního světla je nedostatečné. Je to hra noci, šera, soustředění a pomalé rezignace na všední stereotyp. Je nutné ho oddělit.

Jsem si vědom a je naprosto jasné, že album opět zvedne vlnu emocí. Jedněch, kteří budou mluvit o lehkém nadstandartu a ukončeném progresu ve smyslu poslední tvorby, ale stejně věřím i těm, kteří v něm objeví novou vlnu chápání, výzev a skladatelské vášně. Po poměrně velkém počtu poslechů se rozhodně nepřikláním na stranu první skupiny. Po pop-rockově laděném vstupu ''February MMX'' jsem opět vtažen do vyšších sfér nálad a cirkulujících decentních prožitků, jež lze vyjádřit slovy jen velmi nepřímo. Z ''Providence'' cítím letmé folklórní doteky, odkazy na prapůvodnost, byť bych se bez užitého ženského vokálu možná obešel. Jen Kristoffer je korunovaný mistr potemnělého zpěvu a deklamací, skutečný unikát. Proč to vůbec zmiňovat...? ''September IV'' je pak mým nejoblíběnějším kouskem alba, z roztomile rozvážných kolejí je smeten do vln gradace a zvukové extáze. ''England'' pak už vnímám jako dokonalost a hru na maximální pocitovost. Relaxační manévry jsou sonicky obráběny, klidná místa jsou uváděna v komorní zvukové kolapsy. Vše končí až za hluboké noci rozjímání a meditačního bezvětří ''Stone Angels''. Neradno ale nějak složitě vypichovat či okatě upozorňovat na něco, co je hodno jen skutečného vypnutí okolních vlivů a poukazovat na to či ono. Hudba ULVER je věčnost, šestý smysl, elipsa v kraji kruhů, jemná kreativita a inteligentní soudnost.