Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nechce se věřit, že prodleva mezi posledním a aktuálním albem společnosti Umbrtka tvoří tři roky přesně. Podobná pomlka nastala mezi alby Paměti špinavé lávky a Páně & Uhelná pánev. Tedy v době mezi ne-oficiálně vydanými deskami a první fyzicky skutečně dostupnější verzí. Dnes už se sice o zpětné vydávání starších alb stará především výtečné Old Library Records, od kterého zatím držím kompletní katalog v poličce (však jde jen o 7ks) a pevně věřím, že dojde na vydání všech zbylých alb, která od prvopočátku vyšla (už jich zbývá jen 7 + 1 kompilace, tak to by šlo ne?). Nicméně nyní se mrkneme na aktuální podobu kapely, která promlouvá skrze novinku Komíny smrti.

Po velmi povedeném počinu Hlavní stroj vznikl celkem hluboký hlad a především dychtivost po novém materiálu a tak na další desku padly stíny velkého očekávání. Za sebe však musím přiznat, že se nenaplnila. Ale považte, když jde o dvacáté řadové album v horizontu devatenácti let, tak nějaké to zklamání prostě z matematických důvodů přijít musí. Ponechme ještě stranou, že se nápady a energie členů kapely štěpí na další tvůrčí činnosti. Hleďme přímým záklonným pohledem do tváře páně Umbrtky a vyznejme víru. Všichni, kdo kdysi přísahali věrnost skartokratickému státnímu zřízení, by neměli býti zaskočeni. Ale jisté je, že pokud jste se k tvorbě kapely dostali někde kolem alba Ivo, tak pro vás novinka nebude mít tolik výživných jadýrek. Takže kde je problém?

Navzdory své jubilejnosti Komíny smrti neposouvají výraz skupiny dále, jako tomu třeba učinilo experimentálnější dílo V dešti mech. Spíše ze skladeb cítím návrat ke staršímu, avantgardnějšímu výrazu, což dokládá způsob frázování některých pasáží, absence refrénů a také hulákavá forma zpěvu. To samo o sobě není vůbec nic špatného, jen mi celek nepřijde tolik vydatný jako Hlavní stroj, který jednoduše frčel a po vzoru obalu oné desky, hrnul před sebou nekompromisně cokoliv, co mu přišlo do cesty. Komíny smrti jsou v tomto ohledu opatrnější a spíše hledí na uměleckou podstatu věci. Filozofie mesiášů Umbrtky dostává většího prostoru a skoro se zdá, že hudba je pouhým druhořadým doprovodem. Zkrátka mi nepřijde tolik funkční jako minule. Na druhou stranu přesně s tím kdysi tento spolek, prošpikovaný avantgardou, dekadencí a jinými neméně šedými stránkami bytí, přišel. Nejednou jsem si dokonce vzpomněl na výtečné album Kovový háj, které se sice rovněž vymyká zbytku diskografie, ale obsahuje natolik silný a intenzivní materiál, že se jednoduše zarylo do paměti. Podobné nálady, které toto album z roku 2010 má, se objevují i dnes. Ve výsledku se tak dá říct, že jde o jakousi rekapitulaci okrajových nálad, které kdy těleso Umbrtka světu nabídlo. Tím pádem absolutně chybí jednoznačná chytlavost, melodičnost a přímočarost. Je to chyba? Kdo zná tuhle kapelu, tak si jistě řekne, že NE! Kdo však má rád její veselejší charakter, který můžeme demonstrovat skladbami Vezeme bábu, Šedesátiny, Práce, radost, válka nebo i Popelář, tak ten bude zaručeně zklamán.

Za sebe musím přiznat, že mi novinka příliš nesedla. Nějak jsem si uvykl na svižnější blackmetalové vichry, které se v posledních albech daly zaslechnout a i mi trošku chybí nějaký vtípek, ačkoliv sportovní skandování názvu alba ve stejnojmenné skladbě je zaručeně nejvýraznější moment, který po přehrání desky v hlavě jistě zůstane. Vlastně ani nevím, co konkrétně mi na desce nesedí. Možná je to její těžkopádná nepřístupnost a velmi mocná dávka tolik omílané avantgardy, což je svým způsobem paradox, neboť tento charakter byl zprvopočátku hlavním a stěžejním lákadlem. Vše doposud sepsané však nemá mít nějaký vyloženě negativní ráz. Ta deska toho v sobě má dost na to, aby byla považovaná za nepovedenou. Osobně mi však přijde slabší. Jeden neduh mi však přesto leží v žaludku a musím s ním na povrch. Když otočíte krabičku CD verze alba, tak na vsádce máte obrázek, který představuje detailní výřez z titulky. Ten je však tak silně rozpixelovaný, až se to zdá v současné digitální době nemožné. Zda jde o cílený autorský záměr, netuším, ale ať už je poselství jakékoliv (a může klidně jít i o odkaz na titulní obal alba Jugulator od Judas Priest), jednoduše se mi to nelíbí. Přesto vím, že si další album skupiny zase pořídím během první vlny propagačních řečí o tom, že deska vyšla. To proto, že Umbrtka nikdy nespí a inspiraci čerpá odevšud, což udržuje napjaté nohsledy ve střehu. Buďme svorni!