Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Unhold - Here Is The Blood

UnholdHere Is The Blood

Sorgh11.1.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: S posledním tónem alba Towering, které mě blaží na duši od roku 2015 se zároveň dostavil hlad, který nedošel úplného naplnění. Hudba švýcarských Unhold si mě podmanila a vystavila trapičskému apetýtu.

Ten jsem mohl ukojit letos na podzim, kdy Unhold vydali novou řadovku nazvanou Here Is The Blood. Zajímavý název, avšak hudba je mile povědomá a přívětivá. Samozřejmě jen pro toho, kdo rád podladěné emoce s vyhroceným vokálem. Unhold neuhnuli ani o píď z trativodu zoufalství a jsou srdceryvní jako doposavaď. Povědomý je i styl obalu desky, který je stejně jako u těch minulých kreslený a barevně střídmý. Minulé album Towering je typickým příkladem zrání dojmu, které ve vás takové album může zanechat. Z původně vlažného přijetí jsem se dopracoval v jeho zarytého obhájce a moje tehdejší hodnocení mi teď přijde hodně mimo mísu. Teď, po třech letech, se s ním těžko vyrovnávám a nevím, jak je skloubit se současnou nahrávkou.

 

Ta ze začátku hodně škrábe, kytary samy o sobě znějí jako pilník hnaný přes plechovou hranu a trvá to nějakou chvíli, než se pohodlně usadí v podladěných vrstvách a začnou spolu s baskytarou tvořit svoje destruktivní umění. Možná víc než minule se Unhold svojí atmosférou v řadě skladeb blíží geniálním inženýrům Cult Of Luna. Minimalistický, o to výmluvnější dopad samplů má podobně nebezpečný účinek. Nebezpečný bezbřehým zoufalstvím, které je vždy jen krok od přítomné reality a v něž se může dosavadní život nečekaně propadnout. Je to dobré k přehodnocení žebříčku hodnot a možná by podobná hudba šla použít jako lék u sebejistých a se sebou příliš spokojených lidí. Taktéž chmurné kytarové konstrukce mě často svádí ke zmíněným Švédům, ale neberu to jako zoufalou kopírku, spíš jako znak příslušnosti k minoritě a zároveň nutný technologický postup k dosažení naprosté podřízenosti posluchače vůči tvůrci. Uprostřed zpomalených, valivých melodií, které nikdy nerozkvetou do kdovíjak úchvatné podoby je až divné, jak silná závislost na podobnou hudbu může vzniknout.

 

 

Co mě blaží asi nejvíc jsou skladby, ve kterých se dostává do popředí hlas zpěvačky Miriam. S ní album otevíráme, zakončujeme a pár štěků nalezneme i v hlubokých útrobách nahrávky. Čistá, s lehce zastřeným hlasem, patří ke křehkým ozdobám jinak syrové hudby, které vládne chlapácký řev.  Stejně tak samply a její poslušné piáno vnáší do těžkých chmur záblesk lehčího trápení. Objevujeme  divné detaily, jako lehký syntetický dotek náladových Jesu ve skladbě Curse Of The Dime. Digitálně vyvolaní duchové rekuperují vzpomínky a ne vždy je to smutné, spíš jen lehce nostalgické. Tíhu života střídají místa, kde si ji ani neuvědomujeme a zajímáme se spíš o zajímavé postřehy, které z bažin pomalu vyvěrají, jako když praskne bublina bahenního plynu. Na břehu močálu tancuje hygienicky udržovaná víla a omlouvá smrduté okolí. Album zkrátka není sterilním výronem jednoho stylu, ale jeho škála zahrnuje širokou, temně šedou paletu emocí.

 

Here Is The Blood ve srovnání s předchozím počinem pokulhává, ale je to spíš jen kosmetický handicap. Towering pro mě zůstává silnějším spojením s kapelou Unhold snad proto, že bylo první, nevím... Každopádně by byla chyba tohle dílo minout, protože je rozumným krokem na jejich cestě hudebním světem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky