Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První dojmy někdy klamou a některé informace mohou zavádět. Z balíku nedávno došlého od Cecek records mě album V.O.H. zaujalo asi nejvíc, samozřejmě obalem, ale různě po webu rozeseté informace o punk / hardcore / crust kapele mě zase vracely zpátky na zem, protože já nikdy moc nepunk. Dojem z obalu celkem vydržel – grafika je kromě tragické zadní strany a fontů slušná (i když žánrově jinde), texty jsou uvedeny ve dvou jazycích (sic!) a celek na mě působí dojmem, že se pánové snažili. A hudba je naštěstí hodně jinde, po punku ani stopy.

V.O.H. hrají něco na pomezí hardcoru a metalu, k prvnímu směřují angažovaností a kritickým laděním textů, posazením vokálu a celkovou energií své produkce, k druhému se blíží svým zvukem, který je hodně dravý, útočný, ale především metalově plný. Na druhou stranu i hodně nepřehledný, zahlcený a například činely mají blíž k vysypávání kontejneru na sklo než ke zvuku činelů (zkuste hned úvodní intro, je to běs). Asi už se budu opakovat, ale přístup v mixu „všechno dopředu“ a následném masteringu „všechno nahlas“ považuju za zločin na hudbě.

Zmínil jsem už uvedenou dvojí mutaci textů (česká a anglická) a poměrně příjemným překvapením je pro mě fakt, že se kapela nebojí jít primárně do mateřštiny, se kterou nebývá lehké pořízení. Asi by se dalo diplomaticky napsat, že s hozenou rukavicí se pere srdnatě – texty jsou laděny sociálně kriticky, zapadají do žánrových standardů a práce s nimi je i přes jistou frázovitost a neotesanost přijatelná. A u toho taky zůstaneme.

O něco větší problém mám se skladatelskou prací, která sice naprosto v pohodě dosahuje mety energických, přímočarých a dravých skladeb, ale která baví pouze do chvíle, kdy si uvědomíte, že všechny skladby zní tak nějak stejně. Osobně mi pocit recyklace naskočil někde u sedmé skladby, což ale při celkové délce alba (necelá půlhodinka) není nijak zvlášť dobrá vizitka. Naprosto bez problému si umím představit strávení veselého večera někde na akci, ale při domácím poslechu se pocit nasycení dostavuje bohužel brzo.

Jinak proti muzice V.O.H. ani popel, jejich produkce mi třeba ve vedení baskytary občasně připomene Sick of it All (samozřejmě metalovější), z domácí scény mě dohnala myšlenka na Lahar a to mi přijde fajn. Jen postrádám výraznější nápady, skladatele, který by tancovačku V.O.H. odlišil od zástupu podobných.